Monika MacDonagh Pajerová - aktivistka, vysokoškolská pedagožka a bývala diplomatka
17. listopad 2014
Na 25. výročí Sametové revoluce přišla do Tandemu aktivistka, vysokoškolská pedagožka a bývala diplomatka Monika MacDonagh Pajerová, která zavzpomínala na průvod studentů z Albertova.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Hezký sváteční den, milí posluchači, zdraví vás Jan Rosák. Ani dnes vás nepřipravíme o Tandem a vzhledem k tomu, které je dnes datum v kalendáři, jsme pozvali do rozhlasového studia aktivistku, vysokoškolskou pedagožku Pražského centra New York University, bývalou diplomatku paní Moniku MacDonagh Pajerovou. Dobrý den.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Dobrý den, děkuju za pozvání.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Rádo se stalo. My budeme samozřejmě mluvit zejména o 17. listopadu a to roku 1989, protože máme takové veliké výročí, ale začneme vlastně tím, že napřed seznámím posluchače s vámi, s vaší rodinou a k tomu dojde hned po úvodní písničce.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Monika MacDonagh Pajerová ještě byla jenom Pajerová bez MacDonagh, když se narodila samozřejmě, kdepak jste se narodila? V Praze?
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Ne, ne, já jsem se narodila v pohraničí v takové malé vesničce, dokonce doma v chaloupce.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Máte rodnou chaloupku?
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Já mám rodnou chaloupku, kterou dodneška máme jako rodina. Je to asi 15 kilometrů od Děčína. A prostě těch 20 let po válce, když já jsem se tam narodila, tak ještě tam byli nějací Němci, kteří nebyli odsunuti, takže to byla taková jako hodně zajímavá vesnice a dodneška tam strašně ráda jezdím.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A jak dlouho jste se tam zdržela jako dítě tedy?
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
No ono to bylo tak, že moji rodiče mě čekali strašně brzy, oni odmaturovali na Mělníku a už v těch 18 letech věděli, že budou mít miminko, z čehož byly obě ty rodiny úplně zděšené a neměli kde bydlet, chudáci, a táta ještě se skrýval před vojenskou službou ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ajaj.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
... takže on byl taková trošku mánička, a tak prostě našli chalupu v tom pohraničí za 5 tisíc korun, na to se prý skládala celá rodina, a táta tam teda pracoval v lese, maminka byla asi se mnou doma v té chalupě, kde nebyla voda, na záchod se chodilo někam na zahradu do nějaké budky a vydrželi tam takhle dvě zimy a tři léta, takže vlastně docela dlouho, než ho ta vojenská správa právě pana Pajera našla.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Aha, aha. No tak z něho se potom stal fotograf a z maminky psycholožka, takže jste opustili nejenom teda ...
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Dřevorubec začal fotografovat.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak, nejenom jste opustili pohraničí, ale i suchý záchod a podobné vymoženosti a přesunuli jste se do Prahy potom?
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
No, oni zase ještě pořád neměli byt v Praze, takže jsme bydleli u babičky v Neratovicích a jelikož po tátovi šla ta vojna a on prostě na ty 2 roky, to by zřejmě zahynul, tak zkoušel vysoké školy. Oni mu řekli, že prostě jestli se dostane na nějakou vysokou školu, to si možná pamatujete, tak chudák táta šel studovat matematiku a výtvarnou východu na pedagogickou fakultu, což bylo, ta katedra byla prostě někde u Brandýsa nad Labem v té Staré Boleslavi, takže my jsme bydleli ve Staré Boleslavi u babičky Jiřího Groši, si pamatuju, a máma vlastně, když už tam byli, tak najednou taky si splnila ten sen a taky šla studovat biologii pozemky, takže si pamatuju, že jsme pořád chodili na nějaké pozemky, a máma teda pak ještě studovala tu psychologii. A táta sice teda vystudoval tu svoji pedagogickou fakultu, pak byl nějaký vychovatel v dětském domově chvilku, ale pak teda usoudil, že asi pedagog z něj nebude, hlavně to focení ho strašně pořád lákalo, tak ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No tak stejně to byla jenom taková zástěrka kvůli té vojně, že jo. No ale zpátky k vám. Když jste takto putovala s těmi rodiči za tím únikem z vojny, tak jste, předpokládám, taky prošla nějakými studiemi. Takže základní škola, střední škola a co potom jste chtěla dělat?
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
No já jsem strašně chtěla studovat jazyky, takže už v Praze jakoby na té základní škole se mi podařilo dostat na Základní německou školu v Kladské, kde dodneška ta němčina je, to je docela zajímavý, na Vinohradech, tam byly i jako základy angličtiny a ruštiny, takže fakt to, co mě vlastně vždycky strašně zajímalo, jazyky, tak to jsem už v těch 7, 8 letech jakoby tam začala dělat a jelikož jsem byla z toho pohraničí, já jsem teda nějakou tu němčinu zřejmě už měla a pak jsem k tomu na gymnáziu přidala angličtinu, francouzštinu, latinu, takže já když jsem šla na filozofickou fakultu, tak já už jsem jako uměla 4, 5 jazyků.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No to je úžasný.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Tam vlastně o ty jazyky vůbec nešlo, což taky naštěstí teda já jsem věděla a někteří byli překvapeni, že se tam nenaučí jako angličtinu, švédštinu, na kterou se, jsme se hlásili, ale že vlastně člověk studuje jakoby spíš starou skandinávistiku nebo epos o Beo- wulfovi a ten jazyk se prostě předpokládal, že už všichni umí.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Aha, aha. No měli bychom možná taky zdůraznit, že celá vaše rodina byla taková jaksi trošičku rozlítaná. Co sestra Kateřina Jacques, jak, tak vás taky provázela pořád nebo ...
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
No moje Kaťulka, sestra mladší o 5 let, se narodila právě, když jsme bydleli v těch Neratovicích, ale řádně v nemocnici na Mělníku, ne v chalupě.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ta už má rodnou nemocnici, jo.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Ta má normálně rodnou nemocnici na Mělníku a ta nastoupila teda do školky, když jsme se přestěhovali do Prahy a taky vlastně dělala němčinu, protože studovala na Pražačce a tam jí taky zastihla revoluce, takže ona byla jeden z těch mrňousků středoškoláků, kteří nás jako podporovali potom ve stávce a běhali za náma s těmi vlajkami a trikolorami.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jasně, bylo to jištěný ze všech stran, koukám.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Bylo to jištěný a myslím, že ta Pražačka byla nějak taky takový jako ostrůvek pozitivní deviace, že docela na ty učitele ráda vzpomíná.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Dostáváme se přímo k datu 17. listopad 4989. Hostem dnešního Tandemu je Monika MacDonagh Pajerová, tehdy 17. listopadu 89 jenom Monika Pajerová, a ocitáme se na tom místě na Albertově, kde se sešla prostě demonstrace, která měla tehdy jenom jaksi demonstrovat to, že studenti vzpomínají na 17. listopad před válkou, kdy byl zastřelen Jan Opletal a další. Všechno to skončilo úplně jinak. Vy jste tam tenkrát dokonce pronášela nějaký projev. To ovšem byl projev, který byl jaksi, že jste byla jím pověřena snad vedením školy, nebo, nebo ...
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Ne, tak to zas úplně ne. My jsme totiž hráli trošku takovou dvojí hru. Ten 17. listopad byla jako jedna ze sérií, že jo, my jsme dělali ty demonstrace už od roku 88, respektive jsme se jich zúčastňovali a bylo nám pořád hrozně málo, a někdy v září 89 jsme s Martinem Mejstříkem se vypravili do východního Německa na ty velké demonstrace do Halle a do Lipska, protože já jsem tam měla kamarády v těch evangelických strukturách, a oni nám řekli, že vlastně musíme dostat na náměstí alespoň jednou víc než 100 tisíc lidí. A my jsme se na ně dívali úplně jako, že musejí být šílení, jako jak to chtějí udělat. A oni řekli no, my jsme tady prostě v kostele vymysleli, že je Frieden Tag jako den míru, a tak my tady vždycky jdeme do toho kostela svatého Nikolaje, my tady zapalujeme ty svíčky jako za ten mír a potom jdeme demonstrovat na to náměstí Karla Marxe. Tak my jsme úplně s Martinem na ně třeštili oči a když jsme odjeli, tak oni to pondělí měli 200 tisíc lidí na tom jakoby náměstí a v těch přilehlých ulicích. Takže my jsme se vrátili do Prahy, udělali jsme okamžitě výstavu, já jsem tam s nimi dělala rozhovory v té němčině, Martin dělal fotky a v tom našem studentském tiskovém středisku jsme prostě udělali takovou improvizovanou výstavu, že je to jako možné, že je to prostě, a že musíme vymyslet nějaké datum. To bylo teda v září. Tak jsme přemýšleli 28. říjen to se nám neosvědčilo, to nás vždycky hrozně jako rozehnali na tom Václaváku, to oni věděli, že, ale 17. listopad jsme si říkali, no tak oni vlastně jim hrozně těm komunistům záleží na tom, že nejsou jako nacisti, že nacisti byli zlí a oni jsou hodní a taky je to ten studentský den, tak zkusíme, a v té době za námi přišli lidé ze Stuhy, to byla jakoby ta druhá struktura úplně utajená, to byl Marek Benda, Jiří Dienstbier mladší, Ondřej Zach třeba od nás z fakulty, a oni říkali hele, my jsme přemýšleli jako 17. listopadu nemohli bysme nějak dohromady něco udělat, nás už to štve, jak oni nás pořád honí, jako nás je pár stovek vždycky, že jo, na tom Staromáku nebo Václaváku. My jsme říkali, no my taky si to říkáme, nám dokonce i ti východní Němci zatracený, že jo, vždycky byli pozadu a teď nám tady udílejí lekce, a tak jsme vybrali ten 17. listopad, že to bude takový jako nácvik na ten Palachův týden v lednu. No a ono se to úplně vymklo tedy jim z ruky, takže my jsme museli strašně improvizovat 2 měsíce předtím, než jsme s tím jakoby trošku počítali.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A jak to bylo s tím projevem? Já jsem měl za to, že jako, že protože se vždycky pronášely na tom projevy, že se ten projev jako původně byl, jaksi se s ním počítalo a pak se to ale díky vám vymklo jako prostě trošičku z rukou, je to tak, jo?
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
No já jsem měla ten první projev, ten jsem vlastně dala tady do té knížky, mně teď vyšla knížka Vezměte s sebou květinu, se to jmenuje, a jsou to moje deníky od roku 80 do roku 90, a když jsem si ten projev četla, tak jsem si říkal vlastně on je docela ..., tak jsem ho tam prostě dala. Byl to, byl to projev o dialogu, bylo to vlastně o tom, že ta společnost nemůže být jako rozdělena pořád na vy a my, jako pojďte s námi mluvit, my jsme vám nic neudělali, nám je 22 let nebo 23 let, studujeme na vysokých školách a vy nás pořád proháníte už 2 roky, kamkoli se jako hneme na jakékoli náměstí, někam chceme dát kytku, zapálit svíčku, vy se z nás můžete zbláznit, pak nás prostě jako ponižujete v nějakých vyšetřovnách. Pojďme vést nějaký dialog. A viděla jsem, jak na mě ty lidé docela zírali, asi si říkali prosím vás, paní Pajerová, jaký dialog chcete vést tady s těmi komunistickými šílenci. Ale my jsme jako organizátoři toho průvodu i taky si zařídili, že to bylo povolené právě kvůli tomu Opletalovi a kvůli těm zlým nacistům. A dokonce jsme jim slíbili trasu, kterou půjdeme, to byl ten Vyšehrad, proto z nás ty tisíce lidí trošku zuřily, protože my jsme je z toho Albertova nutili, abychom nejdřív došli na ten Vyšehrad a pak teprve na to nábřeží a pak jsme se snažili dostat na to Václavské náměstí, což nám tu trasu tedy pěkně protáhlo, takže když jsme došli na Národní, tak my už jsme byli úplně utrmácení, my jsme měli v nohou, já nevím kolik kilometrů, od těch 4 odpoledne jsme vlastně nejedli, nepili, byli jsme opravdu unavení a teď teprve to vlastně jakoby začalo.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No a to, co tam začalo, tak to už bylo mockrát popsáno, to už všichni asi vědí, ale to, co bylo předtím, to jste slyšeli teď od Moniky MacDonagh Pajerové.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Před chvilkou jsme si povídali s Monikou MacDonagh Pajerovou o tom, jak vlastně ta slavná demonstrace na Albertově začala. A mám takový pocit, že asi tehdy spousta těch lidí ze začátku vůbec netušila, čeho se účastní a teprve postupně jim to nějak tak docházelo, že možná někteří by třeba i cukli, lekli se a jenom ta atmosféra je strhla. Je to tak?
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
To říkáte absolutně správně. Většina lidí, řekla bych, z těch třeba 50 tisíců, kteří byli na Albertově, já, když jsem vylezla na ty krabice od banánů nebo co to tam bylo, co mi kluci připravili jakoby k mikrofonům a k tomu ozvučení, tak jsem zjistila, že prostě vůbec ani nedohlídnu konec těch davů, že to ozvučení absolutně nebude stačit, my jsme byli připraveni třeba na 3, 4 tisíce lidí, teď jich tam bylo najednou 50 tisíc. A potom, když jsme šli jakoby po tom nábřeží, tak se k nám lidé přidávali a najednou to vlastně dostalo úplně jinou dynamiku. Opravdu ti Němci měli pravdu, že jakmile je těch lidí víc než 5 tisíc třeba asi, tak úplně ztratí strach, zavládla taková jako euforie, že už teda jako teď to už bude konec a už jsme jim zvonili těma klíčema a volali jsme Češi, pojďte s námi a svobodu a demokracii a svobodné volby. A teď z Národního divadla na nás mávali ty herci, který si najednou všimli, že se tam něco děje a ve Voršilské zrovna měla církev nějaké shromáždění a říkal mi pan kardinál Vlk, že taky všichni vyběhli a všichni začali říkat - no to ta svatá Anežka, ta to jako zařídila. Prostě bylo to taková absolutní euforie až do té chvíle, kdy na té Národní prostě najednou davy a teď prostě my jsme byli v těch prvních řadách a viděli jsme před sebou opravdu několik řad těch lidí s těmi plexisklovými jako ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Štíty.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
... štíty a obušky, ale viděli jsme taky, že mají jako i střelné zbraně a že za nimi je ta zvláštní taková ta jednotka, ty červené barety. To jsme věděli, že ti jsou jako nebezpeční. Pak zase řada, psi, teď obrněné transportéry, za nimi tanky a teď pořád nás jako vyzývali k rozchodu a my jsme se vůbec neměli kam rozejít, protože na nás se valily davy z toho nábřeží. Oni totiž vůbec netušili, ty chudáci, co se k nám přidávali, že my už nemáme absolutně jako kam jít ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano, ano, ano.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
... a že to je past vlastně, protože oni uzavřeli i ty postranní ulice, zamkli všechny hotely, kavárny, obchody, tam nebylo prostě kam uniknout.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Dneska se sem tam objevují takové spiklenecké teorie, že všechno bylo připraveno, teď jsem si nedávno přečetl povídání Milouše Jakeše o tom, že to připravila StB, generál Lorenc a ...
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Hegenbart.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
... a Hegenbart a všechno že bylo dopředu připraveno. Já mám takový pocit, že to bylo z velké části asi improvizace. Co jste třeba čekali, jaké bude mít vyústění ta demonstrace?
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Já si myslím, že Milouš Jakeš tedy ve svých 92 letech asi, on totiž to průběžně mění, každý rok má trošku tu legendu jakoby ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jo jak se mu to hodí, no, no.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
... jako, no tak to je asi trošku ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A taky jak mu postupuje možná paměť, no.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
... ten mozeček prostě, ano, taky ta paměť. No tak ono by to vlastně bylo skvělé, kdyby to mohl jako na někoho hodit a říct, že on tedy byl ten hodný, kdo vlastně ty tanky a ty Lidové milice a ty obrněné transportéry nakonec jako na nás nevyslal do těch vysokých škol a že to chtěl tedy někdo jiný, kdo už tady není, tak se nemůže bránit a tak dále. Ale já si myslím, že opravdu to bylo, jak ty revoluce prostě bývají. Plánujete se, že za 2 měsíce bude Palachův týden a během toho Palachova týdne, to jsme měli fakt docela jako vymyšleno všechno, co budeme dělat po té zkušenosti jakoby rok předtím a najednou vám to jakoby vybouchne pod rukama v listopadu, takže to byla jako velká improvizace, ale možná, teď právě, když jako čtu všechny ty lidi jakoby z druhé strany, tak je, že jo, ta vyšetřovací komise 17. listopadu, Pavel Žáček to dal do knížky, tak vlastně když člověk čte výpovědi těch lidí z StB, z ministerstva vnitra, oni opravdu byli zaskočeni, překvapeni a oni opravdu asi těch několik hodin, kdy my jsme seděli na té Národní, už byla tma, hrozná zima, bylo to fakt depresivní, tak oni zřejmě horečnatě jako se domlouvali, co udělat, jestli teda na nás vlítnout nebo ne, a pravděpodobně se zoufale potřebovali dovolat do Moskvy a získat nějaký jako souhlas, že jo, že to prostě jako v tom ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Aby to měli posvěcený.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
... v 68. prostě jako že na nás vletěj, taky měli ještě v paměti v červnu ten Tchien-an-men, že jo, Čínu, tak tam věděli, že to během jedné noci vlastně ty tanky to rozjezdily to studentské městečko a ty lidé zmizeli někam, takže já si myslím, že takové, takoví ti skalní komunisti tady fakt doufali, že Gorbačov se dlouho neudrží, ta železná opona se třeba posune do Polska, do Maďarska, ale že my a východní Němci, Bulharsko, Rumunsko, že my teda zůstaneme jako na té správné straně a počkáme, až si to soudruzi v Moskvě ..., jenomže bohužel ten Gorbačov tam byl déle, než oni předpokládali.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak řeknu vám, přestože tahle ta nahrávka byla sice tedy z plenéru nebo respektive z nějakého sálu, tak mě trošičku jaksi běhal takové jako mráz po zádech takovým vzrušením, protože to byla písnička, kterou jste si zpívali na té Národní, samozřejmě v jiném provedení, ne tak perfektně jako Spirituál kvintet a Karel Zich, ale i tak to vzniklo taky spontánně. Někdo začal s tím tam?
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Ona totiž tahle písnička, to We Shall Overcome původně, to byla taková naše jako hymna. My, když jsme měli třeba nějaký večírek, už ty poslední 2 roky, 88, 89, tak jsme si ty Spirituály hodně jako hráli, vlastně my jsme poslouchali hodně Karla Kryla, Jaroslava Hutku, Spirituály, hodně jako ten folk. Vlastně my jsme nebyli moc jako rocková generace, a tak jsme uměli jakoby všichni třeba ty české texty, ty jsme uměli jako nazpaměť, a tady to si pamatuju na té Národní, my jsme nejdřív zpívali hymnu jako v naději, že těm vojákům a těm policistům na té druhé straně jako sdělíme, že jsme ti Češi, jako oni jsou taky Češi a to jako asi pochopí, že Kde domov můj, ale to na teda vůbec nezapůsobilo. Pak jsme zpívali Ach synku, synku. To nevím, odkud jako, to bylo odněkud za námi, takže Masarykova oblíbená písnička, a pak my jsme nasadili to svoje Jednou budem dál, protože to jsme jako hezky uměli a docela myslím, že jsme to, já jsem poslouchala totiž nějaké nahrávky v Ústavu soudobých dějin, tam to mají i jako audio, jelikož mezi námi byli lidi z DAMU, FAMU, Martin Mejstřík, Pavel Lágner, Jan Hřebejk, oni docela jako kupodivu zpívat uměli, takže i takoví úplný nepěvci jako já se rádi chytili a já jsem sice hezky uměla ta slova, takže my jsme tuhle píseň zapěli tam asi tak třikrát. Ona totiž má taky hodně slok, že jo ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No jasně.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
No a když jsme viděli totiž, že s námi začíná jako zpívat ten dav, že oni se chytli, protože třeba na Ach synku, synku se kupodivu moc nechytali, ale tohle to jako, to uměli ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak to není bojová píseň, co si budeme povídat.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
No možná asi jo, jo, jo.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je taková spíš, já nevím, v hospodě si ji zazpívat, jo, dobrý jo.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Jo, to je pravda, ale tohle to se jim jako moc líbilo, a to se nám tak líbilo, to je vlastně chorál.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je chorál.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
No Martin Mejstřík zkusil i Ktož jsú boží bojovníci, to je jako jeho oblíbená, ale to bohužel taky teda v tom zůstal sám. Tak zase jsme dali tuhle tu Jednou budem dál a ona to totiž, jak jsme tam byli vlastně zablokovaní v té Národní, seděli jsme na té silnici, byla nám strašná zima, na nás se furt jako cpali ti další lidé zezadu a my jsme neměli kam, tak to Jednou budem dál najednou dostalo úplně jiný význam, a my jsme si říkali jéžiš, kéž bychom mohli jako jednou někam dál jako na ten Václavák nebo aspoň domů kdyby nás pustili.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No právě. Tak to jsme si vlastně tak pustili písničku na přání Moniky Pajerové trošičku jaksi zpětně, to znamená ona zazněla, my jsme si teď o ní popovídali, ale já využiju toho, že jsme teď chviličku jaksi aspoň v duchu opět na té Národní. Vnímali jste tam tenkrát třeba toho Žifčáka? Ne vůbec.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Ne vůbec.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Toho, který tam hrál toho studenta Šmída?
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Ne. Já si, no před tím zásahem určitě ne. To se tam tedy motal jeden ten chudák opilý, myslím ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jarda Kohák.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Jarda Kohák.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Chudák, ten asi to chtěl nějak jakože dohodnout, někteří lidé si mysleli, že on je nějaký estébák a on byl prostě normálně jenom opilý ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ne, on se vracel z vinárny, to bylo jasný, no.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
On se někde vylil, co to tam bylo? U Spěváčků?
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já myslím, no možná, no to je mimochodem otec Jakuba Koháka.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Jé.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No ano.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Aha, no tak to by tomu úplně odpovídalo, to já jsem ani nevěděla ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je takový pražský bohém, ano.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
A jelikož my jsme totiž pořád vysílali někoho, aby s nima jako jednal, já jsem taky s nimi jednala, my jsme jako přinesli tu květinu a teď jsme jim to tam zkoušeli jako zastrčit za ty štíty, ale oni úplně, to bylo zajímavé, oni měli úplně jako ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Nekomunikovali.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
... úplně ledové skleněné oči. Já nevím, jestli třeba jim něco i předtím jako nedali. Ti kluci, kteří byli úplně stejně starý jako my asi, tak oni byli úplně jako strnulí, no povídat si s nima, to byla úplně iluzorní představa, takže naopak my jsme pochopili, že oni jsou docela nebezpeční, že nás asi jako nenávidí, nebo že jim řekli, že my jsme nějaký teroristi ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano, určitě, určitě.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
... takže my jsme i ty přední řady pak jakoby trochu stáhli dozadu, protože jsme se jich fakt začali strašně bát, když jsme tedy zkoušeli s nimi jednat. Najednou ten Jarda se tam teda nějak motal, ale Zifčáka jsme si fakt nevšimli. Až po tom zásahu já si pamatuju někdy kolem 10. večer, teď si uvědomte, kolik hodin teda uplynulo od 16:00 na Albertově, když já jsem začala mluvit, pak tedy nějaké další dva, tři projevy, zpívání, než jsme tam došli. No prostě ten zásah byl už jako potmě, večer a já jsem se vymotala na Národní někdy opravdu kolem deváté, půl desáté a teď najednou jsem viděla jako ležící těla přikrytá československou vlajkou, rozházené boty, šaty, baťohy, teď jako krev už někde, svítily svíčky, a myslím si, že možná jedno z těch těl mohl být ten Zifčák, protože ten dojem byl naprosto, to bylo dokonalé. Já jsem si fakt myslela, že ti lidé jsou mrtví, že oni z nás prostě udělali vrahy ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano, tak to prezentovaly zahraniční televizní stanice. Já to viděl na Vídni.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
No ono to bylo fakt strašné. Představte si, že vidíte řadu lidí, třeba 6, 7 lidí, jako těla přikrytá vlajkou a ty asociace třeba na 68., na okupaci ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Určitě, určitě.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
... Já jsem říkala no ty jsou prostě mrtví. A pak zmizeli, to bylo ještě taky strašidelný úplně, najednou tam zase nebyli, takže my jsme vlastně, proto jsme zřídili tu síť mediků a mladých doktorů, kteří hledali po všech nemocnicích, kde tu mrtví lidé jsou a nemohli je až do pondělka vlastně najít.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Posloucháte Tandem a dnes je jeho hostem je Monika MacDonagh Pajerová. Přede mnou leží zbrusu nová knížka mého hosta, jmenuje se Vezměte s sebou květinu, ale co mě v tuhle chvíli hodně zajímá, je, že na té obálce je fotka Moniky z té doby, ale nepochybně každého, úplně každého, kdo v současné době sleduje televizi, zaujme ta neuvěřitelná podobnost s jednou mladou krásnou moderátorkou. No a tu máme teď právě na drátě. A ta podobnost není vůbec náhodná, protože Emma Smetana, se kterou si teď budeme povídat, je dcera Moniky MacDonagh Pajerové. Emmo, zdravíme vás, dobrý den.
Emma SMETANA, moderátorka
--------------------
Já vás také zdravím, dobrý den.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Kde jsme vás zastihli a překvapili? Jste v práci zrovna?
Emma SMETANA, moderátorka
--------------------
Já jsem právě vlastně teď v maskérně, neboli v práci a moc vás zdravím. Ještě mi sem nikdo z rádia nevolal.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak to je premiéra. Zdravím vás já Jan Rosák a zdraví vás i maminka.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Ahoj, Emmičko.
Emma SMETANA, moderátorka
--------------------
Ahoj, maminko. To je moc zajímavý zprostředkovaný rozhovor.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je zajímavý, viďte. No my si tady povídáme o 17. listopadu. To já si myslím, co to pro vás vlastně znamená 17. listopad? Má to pro vás nějaký specifický význam, Emmmo?
Emma SMETANA, moderátorka
--------------------
No má to pro mě ten význam, že je to den, kdy se mamince nejvíce střídají nálady, kdy to lítá z euforie, pro vzpomínek, to znamená do takový určitý nostalgie, přes, občas to končí rozhořčením z toho, jak, jak to všechno nedopadlo úplně podle těch představ z roku 89 a takže, takže pro mě je to, je to den, kdy jsem o něco empatičtější, doufám, než obvykle. Ale jinak já si samozřejmě 17. listopad vůbec nepamatuju, protože mi byl rok a půl nebo rok a třičtvrtě, ale z vyprávění toho samozřejmě znám mnoho.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No představte si, my jsme si tady teď před chvilkou říkali, že vlastně od 89. roku, od 17. Listopadu uplynulo 25 let, a to je mnohem víc, než uplynulo od 68. roku v roce 1989. A to jsme si říkali, jak dlouho jsem tady úpěli a trpěli a ono teď je 25 let, čili je to strašně velká vzdálenost. Berete to taky takhle?
Emma SMETANA, moderátorka
--------------------
No ta vzdálenost v podstatě obsahuje celý můj život, ano, takže, takže ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je pravda.
Emma SMETANA, moderátorka
--------------------
... mně to připadá skutečně dlouhý.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je pravda. Tak moc vám děkujeme za váš příspěvek do našeho Tandemu a třeba, jestli budete souhlasit, tak někdy se tady potkáme, vy jako hlavní host a já jako váš moderátor, čili si prohodíme role třeba. Ano?
Emma SMETANA, moderátorka
--------------------
To zní skvěle. Já mockrát děkuju za přizvání a za to, že, že vás zajímalo, co si myslí o 17. listopadu někdo, kdo si ho nepamatuje, to je, je to roztomilý.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak to mám taky radost, díky a na shledanou.
Emma SMETANA, moderátorka
--------------------
Mějte se hezky, na shledanou. Hezký den.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Papa, Emmí, ahoj.
Emma SMETANA, moderátorka
--------------------
Papa.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Takže přede mnou leží knížka Vezměte s sebou květinu Moniky MacDonagh Pajerové a Monika sama sedí proti mně. Řekněte nám něco blíž o té knížce. Říkala jste, že to jsou vaše deníky?
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Já jsem si začala psát deník, kdy mi bylo 14, takže v roce 90 ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No jo, tady vidím, ještě jako mnohem dřív, ano.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
1980.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano, ano.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Já jsem si začala psát deník v roce 1980, protože najednou záhadně začali mizet přátelé mých rodičů a tím pádem i moji kamarádi, děti těch lidí, protože ty 3 roky po Chartě prostě asi Státní bezpečnost se rozhodla, že dostane ze země ty lidi, kteří Chartu dělali a my jsme byli hodně jako v přátelských vztazích třeba s rodinou Němcových, Dana a Jiří, Kuba Němec byl můj strašně dobrý kamarád, ten nejmladší, ten sedmý chlapec, nebo Tominovi třeba, Zdena Tominová, Julius Tomin, a hlavně tedy jako hodně velcí kamarádi jsme byli s Karáskovými, to je Sváťa Karásek, ten evangelický farář, a Stáňa, jeho manželka, která byla psycholožka jako moje maminka. Jejich děti byly opravdu velký kamarádi mojí sestry a mě, my jsme s nimi trávili každé prázdniny. Táta jim dokonce sehnal takový ten mlýn v Prosíčkách z Ledče, kde jakoby naposledy se pokoušeli o to, vybudovat nějaké společenství lidí, kteří s tím režimem nechtějí mít nic společného, a vlastně Sváťa Karásek se k tomu odchodu rozhodl ve chvíli, kdy oni mu řekli, že i tady ten statek, to už byl asi pátý statek, co on budovat, chudák, že mu to vezmou, že tam bude nějaký pionýrský tábor. A to byla jakoby poslední kapka. A taky ho, oni ho teda bili na těch výsleších a jelikož on je takový velký statný člověk jako vy, tak vlastně on měl problém vždycky, aby se na ně jako nevrhnul a věděl, že to je to, co oni chtějí, aby ho pak mohli zavřít znova, ale tentokrát jako na dlouho. Takže já jsem měla takový zoufalý pocit, že prostě všichni odcházejí, jenom my tady zůstaneme a měla jsem takovou jako pohřební úplně náladu a tak jsem si začala psát ty deníky. Vůbec jsem nepsala těch 35 let každý den, to vůbec, to jsem jako vůbec nestíhala, ale, ale psala jsem je průběžně od toho roku 80, dodnes si je píšu. Tady vidíte, s sebou třeba mám ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No jo.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
... až budu odsud odcházet, tak si napíšu Honza Rosák, sympatické povídání. No jsou to věci, které často jsou úplně banální nebo nezajímavé, když si je píšete a pak se na to třeba po 28 letech podíváte, něco hledáte a najednou si jako uvědomujete souvislosti, které vám vůbec nedocházely v té době.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jaká souvislost má člověku evokovat, nebo jakou má souvislost evokovat ten název Vezměte s sebou květinu? To byla výzva pro tu demonstraci?
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Hmm, na těch našich letácích, které jsme tak pilně roznášeli a rozhazovali v metru a na vysokých školách a v telefonních budkách, to se jmenovalo Vezměte s sebou květinu, a byl tam ten text, že my studenti v roce 89 si nechceme jenom pietně připomínat smrt Jana Opletala a Jana Palacha, ale že chceme na ně navázat, a prosím vás, přijďte nás podpořit na Albertov v 16 hodin 17. listopadu v pátek a tam jsme se nějak podepsali, myslím, jako vysokoškolští studenti nebo něco, a byla tam namalovaná rukou tam někdo přikreslil tady růži teda, kterou já jsem dala na obálku té knížky. My jsme to asi mysleli jakože to, co si pak Slováci dali do té veřejnosti proti násilí, že my jako nechceme násilí, že my, my, i když nás už 2 roky tlučou, kdekoli se hneme a honí nás těmi obušky a pořád po nás stříkají těmi vodními děly, že my jako chceme s nimi mluvit po dobrém a pořád jsme nějak doufali, že oni to pochopí a oni to pořád nechápali.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já myslím, že zcela pregnantně to potom mělo vyznění na té Národní, kdy ty první řady, předpokládám, že vy taky, jste zasouvali ty, ty růže, samozřejmě proti jejich vůli, do těch štítů.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já si myslím, že už je konečně načase povídat si taky trošičku o osobnosti mého dnešního hosta, nejenom o těch věcech, které ji provázely a provázejí. Monika MacDonagh Pajerová má před tím Pajerová jméno MacDonagh, píše se MacDonagh na konci, čili to je evidentně jméno cizí.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Irské.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Irské. Vy jste vdána za Ira?
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Ano. My, když jsme se s Emmičkou vrátili zhruba po 10 letech z Francie, kam já jsem odjela dělat diplomacii po revoluci, protože jsem si myslela, že se ve Francii naučím, jak funguje taková demokratická svobodná země, měla jsem pocit, že tady už je všechno hotovo, to vidíte, jak jsem naivní, tak jsme se vrátili a byl to docela šok. Emmička začala chodit do té české školy, kde jsem kdysi chodila já, nebyli tam na ní moc hodní, pořád jí říkali, tady nejseš v Paříži nebo ve Štrasburku, tak ona pořád plakala, a já jsem byla mluvčí ministerstva zahraničích věcí a taky to nebyla moc velká zábava, protože ministr byl zrovna Jan Kavan a to bylo tedy dosti husté, protože kolem něj byli ty ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Pořád nějaké aféry, ano.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
... Helena Opolecká a Karel Srba a lidé, kteří často pak skončili ve vězení. No bylo to dost jako ..., vydržela jsem to zhruba půl roku. A v té velké depresi jsem se jednou svěřovala americkému velvyslanci Johnu Shattuckovi a jeho ženě Ellen, která byla hrozně milá, a oni říkali, no ty musíš prostě někam odjet, ty potřebuješ tak měsíc prostě si vyvětrat hlavu, hele tady máme takový program, ono se to jmenuje Mladí evropští lídři, pojedeš prostě do Ameriky, uvidíš Kongres a Senát a budeš na ministerstvu zahraničí a to ti vyčistí hlavu a pak uvidíš, prostě třeba ten Kavan mezitím se mu něco stane nebo ..., tak moje jediná starost byla teda, co s Emmičkou a to jsem naštěstí tedy zařídila. Ona se docela radovala, jí bylo těch 11, tak už se těšila, jakože maminka pojede prostě na chvilku, taky že bude klid ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Že bude pré.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
... že bude pré, myšička, a musím říct, že mi fakt strašně pomohlo. A už první den, když jsem přistála ve Washingtonu, tak jsem potkala Petera, svého současného manžela, to je co zpátky, 13, 14 let, a toho tam zase poslala americká ambasáda z Dublinu, protože jeho kolegové usoudili, že ten Peter, že mu jde o život, protože už asi 10 let neměl dovolenou, on byl poradce irského premiéra, a oni vlastně zorganizovali, že prostě pojede. A taky první dny pořád jako byl na mobilu, pořád někam telefonoval a tak, takže trvalo 3 nebo 4 dny, než si jako vůbec všiml, že jsou tam nějaký další lidi, nás bylo 10 z Evropy, bylo to nakonec strašně zajímavé a takhle jsme se vlastně potkali. Úplná záhada jako, ten osud.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No a ten osud má takové hezké vyznění syna Tomáše.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
My jsme prý jediný pár, oni takhle vyslali za těch, já nevím, 30 let toho programu, jestli vysílají každý rok 10, tak si to znásobte, my jsme jediný pár, americké ministerstvo zahraničí registruje, který jako se seznámili, vzali se, mají chlapečka, ještě se stále nerozvedli ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A zůstali spolu.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
No právě. Oni, někdo se tam s někým určitě jako seznámil, ale toho našeho Tomíčka vždycky strašně chtějí vidět, my se scházíme jednou za rok, a oni jsou na něj vždycky hrozně zvědaví, protože to je jako výsledek, jak to americké ministerstvo zahraničí, jak ty ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jak to fakt funguje.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
... jak to jako výborně ta spolupráce evropsko-americká jako funguje.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Co je vaše hlavní zaměstnání dnes?
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Já vedu občanské sdružení, které se jmenuje Ano pro Evropu, které bylo jako hodně důležité jakoby před tím vstupem do Evropské unie, když jsme organizovali tu kampaň před referendem a zakládali jsme to právě s Václavem Havlem, Sváťou Karáskem a Tomášem Halíkem, aby to bylo takové ekumenické. Teď už je to takové jako trošičku méně aktivní. Vydáváme knížky, děláme semináře, máme webové stránky anoproevropu.cz, ale hlavně učím na newyorské univerzitě v Praze. Ona totiž NYU v New Yorku, což je velká americká univerzita, má tady kampus, a sem přijíždí tak 100, 150 amerických studentů každý rok, kteří studují středoevropskou historii, diplomacii, mezinárodní vztahy. Často jsou z nich potom novináři, diplomaté a jsou to hrozně zajímaví mladí lidé vlastně ve věku mě za revoluce, je jim těch 22, 23, takže tak jako hodně už přemýšlí o tom, co chtějí v životě dělat. A obvykle ten semestr nebo dva, říkají oni, jim hodně jako změní to pořadí hodnot.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No tak to je něco, co by asi před 17. listopadem bylo opravdu hodně nemyslitelné, takže přece jenom se to změnilo za těch 25 let. Trošku jsme si o těch letech popovídali s mým hostem, Monikou MacDonagh-Pajerovou. Moc vám děkuju za vaši návštěvu, ať se daří.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Děkuju mockrát, na shledanou a zdravím všechny posluchače.
Spustit audio
--------------------
Hezký sváteční den, milí posluchači, zdraví vás Jan Rosák. Ani dnes vás nepřipravíme o Tandem a vzhledem k tomu, které je dnes datum v kalendáři, jsme pozvali do rozhlasového studia aktivistku, vysokoškolskou pedagožku Pražského centra New York University, bývalou diplomatku paní Moniku MacDonagh Pajerovou. Dobrý den.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Dobrý den, děkuju za pozvání.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Rádo se stalo. My budeme samozřejmě mluvit zejména o 17. listopadu a to roku 1989, protože máme takové veliké výročí, ale začneme vlastně tím, že napřed seznámím posluchače s vámi, s vaší rodinou a k tomu dojde hned po úvodní písničce.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Monika MacDonagh Pajerová ještě byla jenom Pajerová bez MacDonagh, když se narodila samozřejmě, kdepak jste se narodila? V Praze?
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Ne, ne, já jsem se narodila v pohraničí v takové malé vesničce, dokonce doma v chaloupce.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Máte rodnou chaloupku?
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Já mám rodnou chaloupku, kterou dodneška máme jako rodina. Je to asi 15 kilometrů od Děčína. A prostě těch 20 let po válce, když já jsem se tam narodila, tak ještě tam byli nějací Němci, kteří nebyli odsunuti, takže to byla taková jako hodně zajímavá vesnice a dodneška tam strašně ráda jezdím.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A jak dlouho jste se tam zdržela jako dítě tedy?
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
No ono to bylo tak, že moji rodiče mě čekali strašně brzy, oni odmaturovali na Mělníku a už v těch 18 letech věděli, že budou mít miminko, z čehož byly obě ty rodiny úplně zděšené a neměli kde bydlet, chudáci, a táta ještě se skrýval před vojenskou službou ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ajaj.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
... takže on byl taková trošku mánička, a tak prostě našli chalupu v tom pohraničí za 5 tisíc korun, na to se prý skládala celá rodina, a táta tam teda pracoval v lese, maminka byla asi se mnou doma v té chalupě, kde nebyla voda, na záchod se chodilo někam na zahradu do nějaké budky a vydrželi tam takhle dvě zimy a tři léta, takže vlastně docela dlouho, než ho ta vojenská správa právě pana Pajera našla.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Aha, aha. No tak z něho se potom stal fotograf a z maminky psycholožka, takže jste opustili nejenom teda ...
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Dřevorubec začal fotografovat.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak, nejenom jste opustili pohraničí, ale i suchý záchod a podobné vymoženosti a přesunuli jste se do Prahy potom?
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
No, oni zase ještě pořád neměli byt v Praze, takže jsme bydleli u babičky v Neratovicích a jelikož po tátovi šla ta vojna a on prostě na ty 2 roky, to by zřejmě zahynul, tak zkoušel vysoké školy. Oni mu řekli, že prostě jestli se dostane na nějakou vysokou školu, to si možná pamatujete, tak chudák táta šel studovat matematiku a výtvarnou východu na pedagogickou fakultu, což bylo, ta katedra byla prostě někde u Brandýsa nad Labem v té Staré Boleslavi, takže my jsme bydleli ve Staré Boleslavi u babičky Jiřího Groši, si pamatuju, a máma vlastně, když už tam byli, tak najednou taky si splnila ten sen a taky šla studovat biologii pozemky, takže si pamatuju, že jsme pořád chodili na nějaké pozemky, a máma teda pak ještě studovala tu psychologii. A táta sice teda vystudoval tu svoji pedagogickou fakultu, pak byl nějaký vychovatel v dětském domově chvilku, ale pak teda usoudil, že asi pedagog z něj nebude, hlavně to focení ho strašně pořád lákalo, tak ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No tak stejně to byla jenom taková zástěrka kvůli té vojně, že jo. No ale zpátky k vám. Když jste takto putovala s těmi rodiči za tím únikem z vojny, tak jste, předpokládám, taky prošla nějakými studiemi. Takže základní škola, střední škola a co potom jste chtěla dělat?
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
No já jsem strašně chtěla studovat jazyky, takže už v Praze jakoby na té základní škole se mi podařilo dostat na Základní německou školu v Kladské, kde dodneška ta němčina je, to je docela zajímavý, na Vinohradech, tam byly i jako základy angličtiny a ruštiny, takže fakt to, co mě vlastně vždycky strašně zajímalo, jazyky, tak to jsem už v těch 7, 8 letech jakoby tam začala dělat a jelikož jsem byla z toho pohraničí, já jsem teda nějakou tu němčinu zřejmě už měla a pak jsem k tomu na gymnáziu přidala angličtinu, francouzštinu, latinu, takže já když jsem šla na filozofickou fakultu, tak já už jsem jako uměla 4, 5 jazyků.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No to je úžasný.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Tam vlastně o ty jazyky vůbec nešlo, což taky naštěstí teda já jsem věděla a někteří byli překvapeni, že se tam nenaučí jako angličtinu, švédštinu, na kterou se, jsme se hlásili, ale že vlastně člověk studuje jakoby spíš starou skandinávistiku nebo epos o Beo- wulfovi a ten jazyk se prostě předpokládal, že už všichni umí.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Aha, aha. No měli bychom možná taky zdůraznit, že celá vaše rodina byla taková jaksi trošičku rozlítaná. Co sestra Kateřina Jacques, jak, tak vás taky provázela pořád nebo ...
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
No moje Kaťulka, sestra mladší o 5 let, se narodila právě, když jsme bydleli v těch Neratovicích, ale řádně v nemocnici na Mělníku, ne v chalupě.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ta už má rodnou nemocnici, jo.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Ta má normálně rodnou nemocnici na Mělníku a ta nastoupila teda do školky, když jsme se přestěhovali do Prahy a taky vlastně dělala němčinu, protože studovala na Pražačce a tam jí taky zastihla revoluce, takže ona byla jeden z těch mrňousků středoškoláků, kteří nás jako podporovali potom ve stávce a běhali za náma s těmi vlajkami a trikolorami.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jasně, bylo to jištěný ze všech stran, koukám.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Bylo to jištěný a myslím, že ta Pražačka byla nějak taky takový jako ostrůvek pozitivní deviace, že docela na ty učitele ráda vzpomíná.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Dostáváme se přímo k datu 17. listopad 4989. Hostem dnešního Tandemu je Monika MacDonagh Pajerová, tehdy 17. listopadu 89 jenom Monika Pajerová, a ocitáme se na tom místě na Albertově, kde se sešla prostě demonstrace, která měla tehdy jenom jaksi demonstrovat to, že studenti vzpomínají na 17. listopad před válkou, kdy byl zastřelen Jan Opletal a další. Všechno to skončilo úplně jinak. Vy jste tam tenkrát dokonce pronášela nějaký projev. To ovšem byl projev, který byl jaksi, že jste byla jím pověřena snad vedením školy, nebo, nebo ...
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Ne, tak to zas úplně ne. My jsme totiž hráli trošku takovou dvojí hru. Ten 17. listopad byla jako jedna ze sérií, že jo, my jsme dělali ty demonstrace už od roku 88, respektive jsme se jich zúčastňovali a bylo nám pořád hrozně málo, a někdy v září 89 jsme s Martinem Mejstříkem se vypravili do východního Německa na ty velké demonstrace do Halle a do Lipska, protože já jsem tam měla kamarády v těch evangelických strukturách, a oni nám řekli, že vlastně musíme dostat na náměstí alespoň jednou víc než 100 tisíc lidí. A my jsme se na ně dívali úplně jako, že musejí být šílení, jako jak to chtějí udělat. A oni řekli no, my jsme tady prostě v kostele vymysleli, že je Frieden Tag jako den míru, a tak my tady vždycky jdeme do toho kostela svatého Nikolaje, my tady zapalujeme ty svíčky jako za ten mír a potom jdeme demonstrovat na to náměstí Karla Marxe. Tak my jsme úplně s Martinem na ně třeštili oči a když jsme odjeli, tak oni to pondělí měli 200 tisíc lidí na tom jakoby náměstí a v těch přilehlých ulicích. Takže my jsme se vrátili do Prahy, udělali jsme okamžitě výstavu, já jsem tam s nimi dělala rozhovory v té němčině, Martin dělal fotky a v tom našem studentském tiskovém středisku jsme prostě udělali takovou improvizovanou výstavu, že je to jako možné, že je to prostě, a že musíme vymyslet nějaké datum. To bylo teda v září. Tak jsme přemýšleli 28. říjen to se nám neosvědčilo, to nás vždycky hrozně jako rozehnali na tom Václaváku, to oni věděli, že, ale 17. listopad jsme si říkali, no tak oni vlastně jim hrozně těm komunistům záleží na tom, že nejsou jako nacisti, že nacisti byli zlí a oni jsou hodní a taky je to ten studentský den, tak zkusíme, a v té době za námi přišli lidé ze Stuhy, to byla jakoby ta druhá struktura úplně utajená, to byl Marek Benda, Jiří Dienstbier mladší, Ondřej Zach třeba od nás z fakulty, a oni říkali hele, my jsme přemýšleli jako 17. listopadu nemohli bysme nějak dohromady něco udělat, nás už to štve, jak oni nás pořád honí, jako nás je pár stovek vždycky, že jo, na tom Staromáku nebo Václaváku. My jsme říkali, no my taky si to říkáme, nám dokonce i ti východní Němci zatracený, že jo, vždycky byli pozadu a teď nám tady udílejí lekce, a tak jsme vybrali ten 17. listopad, že to bude takový jako nácvik na ten Palachův týden v lednu. No a ono se to úplně vymklo tedy jim z ruky, takže my jsme museli strašně improvizovat 2 měsíce předtím, než jsme s tím jakoby trošku počítali.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A jak to bylo s tím projevem? Já jsem měl za to, že jako, že protože se vždycky pronášely na tom projevy, že se ten projev jako původně byl, jaksi se s ním počítalo a pak se to ale díky vám vymklo jako prostě trošičku z rukou, je to tak, jo?
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
No já jsem měla ten první projev, ten jsem vlastně dala tady do té knížky, mně teď vyšla knížka Vezměte s sebou květinu, se to jmenuje, a jsou to moje deníky od roku 80 do roku 90, a když jsem si ten projev četla, tak jsem si říkal vlastně on je docela ..., tak jsem ho tam prostě dala. Byl to, byl to projev o dialogu, bylo to vlastně o tom, že ta společnost nemůže být jako rozdělena pořád na vy a my, jako pojďte s námi mluvit, my jsme vám nic neudělali, nám je 22 let nebo 23 let, studujeme na vysokých školách a vy nás pořád proháníte už 2 roky, kamkoli se jako hneme na jakékoli náměstí, někam chceme dát kytku, zapálit svíčku, vy se z nás můžete zbláznit, pak nás prostě jako ponižujete v nějakých vyšetřovnách. Pojďme vést nějaký dialog. A viděla jsem, jak na mě ty lidé docela zírali, asi si říkali prosím vás, paní Pajerová, jaký dialog chcete vést tady s těmi komunistickými šílenci. Ale my jsme jako organizátoři toho průvodu i taky si zařídili, že to bylo povolené právě kvůli tomu Opletalovi a kvůli těm zlým nacistům. A dokonce jsme jim slíbili trasu, kterou půjdeme, to byl ten Vyšehrad, proto z nás ty tisíce lidí trošku zuřily, protože my jsme je z toho Albertova nutili, abychom nejdřív došli na ten Vyšehrad a pak teprve na to nábřeží a pak jsme se snažili dostat na to Václavské náměstí, což nám tu trasu tedy pěkně protáhlo, takže když jsme došli na Národní, tak my už jsme byli úplně utrmácení, my jsme měli v nohou, já nevím kolik kilometrů, od těch 4 odpoledne jsme vlastně nejedli, nepili, byli jsme opravdu unavení a teď teprve to vlastně jakoby začalo.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No a to, co tam začalo, tak to už bylo mockrát popsáno, to už všichni asi vědí, ale to, co bylo předtím, to jste slyšeli teď od Moniky MacDonagh Pajerové.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Před chvilkou jsme si povídali s Monikou MacDonagh Pajerovou o tom, jak vlastně ta slavná demonstrace na Albertově začala. A mám takový pocit, že asi tehdy spousta těch lidí ze začátku vůbec netušila, čeho se účastní a teprve postupně jim to nějak tak docházelo, že možná někteří by třeba i cukli, lekli se a jenom ta atmosféra je strhla. Je to tak?
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
To říkáte absolutně správně. Většina lidí, řekla bych, z těch třeba 50 tisíců, kteří byli na Albertově, já, když jsem vylezla na ty krabice od banánů nebo co to tam bylo, co mi kluci připravili jakoby k mikrofonům a k tomu ozvučení, tak jsem zjistila, že prostě vůbec ani nedohlídnu konec těch davů, že to ozvučení absolutně nebude stačit, my jsme byli připraveni třeba na 3, 4 tisíce lidí, teď jich tam bylo najednou 50 tisíc. A potom, když jsme šli jakoby po tom nábřeží, tak se k nám lidé přidávali a najednou to vlastně dostalo úplně jinou dynamiku. Opravdu ti Němci měli pravdu, že jakmile je těch lidí víc než 5 tisíc třeba asi, tak úplně ztratí strach, zavládla taková jako euforie, že už teda jako teď to už bude konec a už jsme jim zvonili těma klíčema a volali jsme Češi, pojďte s námi a svobodu a demokracii a svobodné volby. A teď z Národního divadla na nás mávali ty herci, který si najednou všimli, že se tam něco děje a ve Voršilské zrovna měla církev nějaké shromáždění a říkal mi pan kardinál Vlk, že taky všichni vyběhli a všichni začali říkat - no to ta svatá Anežka, ta to jako zařídila. Prostě bylo to taková absolutní euforie až do té chvíle, kdy na té Národní prostě najednou davy a teď prostě my jsme byli v těch prvních řadách a viděli jsme před sebou opravdu několik řad těch lidí s těmi plexisklovými jako ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Štíty.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
... štíty a obušky, ale viděli jsme taky, že mají jako i střelné zbraně a že za nimi je ta zvláštní taková ta jednotka, ty červené barety. To jsme věděli, že ti jsou jako nebezpeční. Pak zase řada, psi, teď obrněné transportéry, za nimi tanky a teď pořád nás jako vyzývali k rozchodu a my jsme se vůbec neměli kam rozejít, protože na nás se valily davy z toho nábřeží. Oni totiž vůbec netušili, ty chudáci, co se k nám přidávali, že my už nemáme absolutně jako kam jít ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano, ano, ano.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
... a že to je past vlastně, protože oni uzavřeli i ty postranní ulice, zamkli všechny hotely, kavárny, obchody, tam nebylo prostě kam uniknout.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Dneska se sem tam objevují takové spiklenecké teorie, že všechno bylo připraveno, teď jsem si nedávno přečetl povídání Milouše Jakeše o tom, že to připravila StB, generál Lorenc a ...
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Hegenbart.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
... a Hegenbart a všechno že bylo dopředu připraveno. Já mám takový pocit, že to bylo z velké části asi improvizace. Co jste třeba čekali, jaké bude mít vyústění ta demonstrace?
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Já si myslím, že Milouš Jakeš tedy ve svých 92 letech asi, on totiž to průběžně mění, každý rok má trošku tu legendu jakoby ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jo jak se mu to hodí, no, no.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
... jako, no tak to je asi trošku ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A taky jak mu postupuje možná paměť, no.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
... ten mozeček prostě, ano, taky ta paměť. No tak ono by to vlastně bylo skvělé, kdyby to mohl jako na někoho hodit a říct, že on tedy byl ten hodný, kdo vlastně ty tanky a ty Lidové milice a ty obrněné transportéry nakonec jako na nás nevyslal do těch vysokých škol a že to chtěl tedy někdo jiný, kdo už tady není, tak se nemůže bránit a tak dále. Ale já si myslím, že opravdu to bylo, jak ty revoluce prostě bývají. Plánujete se, že za 2 měsíce bude Palachův týden a během toho Palachova týdne, to jsme měli fakt docela jako vymyšleno všechno, co budeme dělat po té zkušenosti jakoby rok předtím a najednou vám to jakoby vybouchne pod rukama v listopadu, takže to byla jako velká improvizace, ale možná, teď právě, když jako čtu všechny ty lidi jakoby z druhé strany, tak je, že jo, ta vyšetřovací komise 17. listopadu, Pavel Žáček to dal do knížky, tak vlastně když člověk čte výpovědi těch lidí z StB, z ministerstva vnitra, oni opravdu byli zaskočeni, překvapeni a oni opravdu asi těch několik hodin, kdy my jsme seděli na té Národní, už byla tma, hrozná zima, bylo to fakt depresivní, tak oni zřejmě horečnatě jako se domlouvali, co udělat, jestli teda na nás vlítnout nebo ne, a pravděpodobně se zoufale potřebovali dovolat do Moskvy a získat nějaký jako souhlas, že jo, že to prostě jako v tom ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Aby to měli posvěcený.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
... v 68. prostě jako že na nás vletěj, taky měli ještě v paměti v červnu ten Tchien-an-men, že jo, Čínu, tak tam věděli, že to během jedné noci vlastně ty tanky to rozjezdily to studentské městečko a ty lidé zmizeli někam, takže já si myslím, že takové, takoví ti skalní komunisti tady fakt doufali, že Gorbačov se dlouho neudrží, ta železná opona se třeba posune do Polska, do Maďarska, ale že my a východní Němci, Bulharsko, Rumunsko, že my teda zůstaneme jako na té správné straně a počkáme, až si to soudruzi v Moskvě ..., jenomže bohužel ten Gorbačov tam byl déle, než oni předpokládali.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak řeknu vám, přestože tahle ta nahrávka byla sice tedy z plenéru nebo respektive z nějakého sálu, tak mě trošičku jaksi běhal takové jako mráz po zádech takovým vzrušením, protože to byla písnička, kterou jste si zpívali na té Národní, samozřejmě v jiném provedení, ne tak perfektně jako Spirituál kvintet a Karel Zich, ale i tak to vzniklo taky spontánně. Někdo začal s tím tam?
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Ona totiž tahle písnička, to We Shall Overcome původně, to byla taková naše jako hymna. My, když jsme měli třeba nějaký večírek, už ty poslední 2 roky, 88, 89, tak jsme si ty Spirituály hodně jako hráli, vlastně my jsme poslouchali hodně Karla Kryla, Jaroslava Hutku, Spirituály, hodně jako ten folk. Vlastně my jsme nebyli moc jako rocková generace, a tak jsme uměli jakoby všichni třeba ty české texty, ty jsme uměli jako nazpaměť, a tady to si pamatuju na té Národní, my jsme nejdřív zpívali hymnu jako v naději, že těm vojákům a těm policistům na té druhé straně jako sdělíme, že jsme ti Češi, jako oni jsou taky Češi a to jako asi pochopí, že Kde domov můj, ale to na teda vůbec nezapůsobilo. Pak jsme zpívali Ach synku, synku. To nevím, odkud jako, to bylo odněkud za námi, takže Masarykova oblíbená písnička, a pak my jsme nasadili to svoje Jednou budem dál, protože to jsme jako hezky uměli a docela myslím, že jsme to, já jsem poslouchala totiž nějaké nahrávky v Ústavu soudobých dějin, tam to mají i jako audio, jelikož mezi námi byli lidi z DAMU, FAMU, Martin Mejstřík, Pavel Lágner, Jan Hřebejk, oni docela jako kupodivu zpívat uměli, takže i takoví úplný nepěvci jako já se rádi chytili a já jsem sice hezky uměla ta slova, takže my jsme tuhle píseň zapěli tam asi tak třikrát. Ona totiž má taky hodně slok, že jo ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No jasně.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
No a když jsme viděli totiž, že s námi začíná jako zpívat ten dav, že oni se chytli, protože třeba na Ach synku, synku se kupodivu moc nechytali, ale tohle to jako, to uměli ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak to není bojová píseň, co si budeme povídat.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
No možná asi jo, jo, jo.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je taková spíš, já nevím, v hospodě si ji zazpívat, jo, dobrý jo.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Jo, to je pravda, ale tohle to se jim jako moc líbilo, a to se nám tak líbilo, to je vlastně chorál.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je chorál.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
No Martin Mejstřík zkusil i Ktož jsú boží bojovníci, to je jako jeho oblíbená, ale to bohužel taky teda v tom zůstal sám. Tak zase jsme dali tuhle tu Jednou budem dál a ona to totiž, jak jsme tam byli vlastně zablokovaní v té Národní, seděli jsme na té silnici, byla nám strašná zima, na nás se furt jako cpali ti další lidé zezadu a my jsme neměli kam, tak to Jednou budem dál najednou dostalo úplně jiný význam, a my jsme si říkali jéžiš, kéž bychom mohli jako jednou někam dál jako na ten Václavák nebo aspoň domů kdyby nás pustili.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No právě. Tak to jsme si vlastně tak pustili písničku na přání Moniky Pajerové trošičku jaksi zpětně, to znamená ona zazněla, my jsme si teď o ní popovídali, ale já využiju toho, že jsme teď chviličku jaksi aspoň v duchu opět na té Národní. Vnímali jste tam tenkrát třeba toho Žifčáka? Ne vůbec.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Ne vůbec.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Toho, který tam hrál toho studenta Šmída?
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Ne. Já si, no před tím zásahem určitě ne. To se tam tedy motal jeden ten chudák opilý, myslím ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jarda Kohák.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Jarda Kohák.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Chudák, ten asi to chtěl nějak jakože dohodnout, někteří lidé si mysleli, že on je nějaký estébák a on byl prostě normálně jenom opilý ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ne, on se vracel z vinárny, to bylo jasný, no.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
On se někde vylil, co to tam bylo? U Spěváčků?
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já myslím, no možná, no to je mimochodem otec Jakuba Koháka.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Jé.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No ano.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Aha, no tak to by tomu úplně odpovídalo, to já jsem ani nevěděla ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je takový pražský bohém, ano.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
A jelikož my jsme totiž pořád vysílali někoho, aby s nima jako jednal, já jsem taky s nimi jednala, my jsme jako přinesli tu květinu a teď jsme jim to tam zkoušeli jako zastrčit za ty štíty, ale oni úplně, to bylo zajímavé, oni měli úplně jako ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Nekomunikovali.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
... úplně ledové skleněné oči. Já nevím, jestli třeba jim něco i předtím jako nedali. Ti kluci, kteří byli úplně stejně starý jako my asi, tak oni byli úplně jako strnulí, no povídat si s nima, to byla úplně iluzorní představa, takže naopak my jsme pochopili, že oni jsou docela nebezpeční, že nás asi jako nenávidí, nebo že jim řekli, že my jsme nějaký teroristi ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano, určitě, určitě.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
... takže my jsme i ty přední řady pak jakoby trochu stáhli dozadu, protože jsme se jich fakt začali strašně bát, když jsme tedy zkoušeli s nimi jednat. Najednou ten Jarda se tam teda nějak motal, ale Zifčáka jsme si fakt nevšimli. Až po tom zásahu já si pamatuju někdy kolem 10. večer, teď si uvědomte, kolik hodin teda uplynulo od 16:00 na Albertově, když já jsem začala mluvit, pak tedy nějaké další dva, tři projevy, zpívání, než jsme tam došli. No prostě ten zásah byl už jako potmě, večer a já jsem se vymotala na Národní někdy opravdu kolem deváté, půl desáté a teď najednou jsem viděla jako ležící těla přikrytá československou vlajkou, rozházené boty, šaty, baťohy, teď jako krev už někde, svítily svíčky, a myslím si, že možná jedno z těch těl mohl být ten Zifčák, protože ten dojem byl naprosto, to bylo dokonalé. Já jsem si fakt myslela, že ti lidé jsou mrtví, že oni z nás prostě udělali vrahy ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano, tak to prezentovaly zahraniční televizní stanice. Já to viděl na Vídni.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
No ono to bylo fakt strašné. Představte si, že vidíte řadu lidí, třeba 6, 7 lidí, jako těla přikrytá vlajkou a ty asociace třeba na 68., na okupaci ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Určitě, určitě.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
... Já jsem říkala no ty jsou prostě mrtví. A pak zmizeli, to bylo ještě taky strašidelný úplně, najednou tam zase nebyli, takže my jsme vlastně, proto jsme zřídili tu síť mediků a mladých doktorů, kteří hledali po všech nemocnicích, kde tu mrtví lidé jsou a nemohli je až do pondělka vlastně najít.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Posloucháte Tandem a dnes je jeho hostem je Monika MacDonagh Pajerová. Přede mnou leží zbrusu nová knížka mého hosta, jmenuje se Vezměte s sebou květinu, ale co mě v tuhle chvíli hodně zajímá, je, že na té obálce je fotka Moniky z té doby, ale nepochybně každého, úplně každého, kdo v současné době sleduje televizi, zaujme ta neuvěřitelná podobnost s jednou mladou krásnou moderátorkou. No a tu máme teď právě na drátě. A ta podobnost není vůbec náhodná, protože Emma Smetana, se kterou si teď budeme povídat, je dcera Moniky MacDonagh Pajerové. Emmo, zdravíme vás, dobrý den.
Emma SMETANA, moderátorka
--------------------
Já vás také zdravím, dobrý den.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Kde jsme vás zastihli a překvapili? Jste v práci zrovna?
Emma SMETANA, moderátorka
--------------------
Já jsem právě vlastně teď v maskérně, neboli v práci a moc vás zdravím. Ještě mi sem nikdo z rádia nevolal.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak to je premiéra. Zdravím vás já Jan Rosák a zdraví vás i maminka.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Ahoj, Emmičko.
Emma SMETANA, moderátorka
--------------------
Ahoj, maminko. To je moc zajímavý zprostředkovaný rozhovor.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je zajímavý, viďte. No my si tady povídáme o 17. listopadu. To já si myslím, co to pro vás vlastně znamená 17. listopad? Má to pro vás nějaký specifický význam, Emmmo?
Emma SMETANA, moderátorka
--------------------
No má to pro mě ten význam, že je to den, kdy se mamince nejvíce střídají nálady, kdy to lítá z euforie, pro vzpomínek, to znamená do takový určitý nostalgie, přes, občas to končí rozhořčením z toho, jak, jak to všechno nedopadlo úplně podle těch představ z roku 89 a takže, takže pro mě je to, je to den, kdy jsem o něco empatičtější, doufám, než obvykle. Ale jinak já si samozřejmě 17. listopad vůbec nepamatuju, protože mi byl rok a půl nebo rok a třičtvrtě, ale z vyprávění toho samozřejmě znám mnoho.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No představte si, my jsme si tady teď před chvilkou říkali, že vlastně od 89. roku, od 17. Listopadu uplynulo 25 let, a to je mnohem víc, než uplynulo od 68. roku v roce 1989. A to jsme si říkali, jak dlouho jsem tady úpěli a trpěli a ono teď je 25 let, čili je to strašně velká vzdálenost. Berete to taky takhle?
Emma SMETANA, moderátorka
--------------------
No ta vzdálenost v podstatě obsahuje celý můj život, ano, takže, takže ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je pravda.
Emma SMETANA, moderátorka
--------------------
... mně to připadá skutečně dlouhý.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je pravda. Tak moc vám děkujeme za váš příspěvek do našeho Tandemu a třeba, jestli budete souhlasit, tak někdy se tady potkáme, vy jako hlavní host a já jako váš moderátor, čili si prohodíme role třeba. Ano?
Emma SMETANA, moderátorka
--------------------
To zní skvěle. Já mockrát děkuju za přizvání a za to, že, že vás zajímalo, co si myslí o 17. listopadu někdo, kdo si ho nepamatuje, to je, je to roztomilý.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak to mám taky radost, díky a na shledanou.
Emma SMETANA, moderátorka
--------------------
Mějte se hezky, na shledanou. Hezký den.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Papa, Emmí, ahoj.
Emma SMETANA, moderátorka
--------------------
Papa.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Takže přede mnou leží knížka Vezměte s sebou květinu Moniky MacDonagh Pajerové a Monika sama sedí proti mně. Řekněte nám něco blíž o té knížce. Říkala jste, že to jsou vaše deníky?
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Já jsem si začala psát deník, kdy mi bylo 14, takže v roce 90 ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No jo, tady vidím, ještě jako mnohem dřív, ano.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
1980.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Ano, ano.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Já jsem si začala psát deník v roce 1980, protože najednou záhadně začali mizet přátelé mých rodičů a tím pádem i moji kamarádi, děti těch lidí, protože ty 3 roky po Chartě prostě asi Státní bezpečnost se rozhodla, že dostane ze země ty lidi, kteří Chartu dělali a my jsme byli hodně jako v přátelských vztazích třeba s rodinou Němcových, Dana a Jiří, Kuba Němec byl můj strašně dobrý kamarád, ten nejmladší, ten sedmý chlapec, nebo Tominovi třeba, Zdena Tominová, Julius Tomin, a hlavně tedy jako hodně velcí kamarádi jsme byli s Karáskovými, to je Sváťa Karásek, ten evangelický farář, a Stáňa, jeho manželka, která byla psycholožka jako moje maminka. Jejich děti byly opravdu velký kamarádi mojí sestry a mě, my jsme s nimi trávili každé prázdniny. Táta jim dokonce sehnal takový ten mlýn v Prosíčkách z Ledče, kde jakoby naposledy se pokoušeli o to, vybudovat nějaké společenství lidí, kteří s tím režimem nechtějí mít nic společného, a vlastně Sváťa Karásek se k tomu odchodu rozhodl ve chvíli, kdy oni mu řekli, že i tady ten statek, to už byl asi pátý statek, co on budovat, chudák, že mu to vezmou, že tam bude nějaký pionýrský tábor. A to byla jakoby poslední kapka. A taky ho, oni ho teda bili na těch výsleších a jelikož on je takový velký statný člověk jako vy, tak vlastně on měl problém vždycky, aby se na ně jako nevrhnul a věděl, že to je to, co oni chtějí, aby ho pak mohli zavřít znova, ale tentokrát jako na dlouho. Takže já jsem měla takový zoufalý pocit, že prostě všichni odcházejí, jenom my tady zůstaneme a měla jsem takovou jako pohřební úplně náladu a tak jsem si začala psát ty deníky. Vůbec jsem nepsala těch 35 let každý den, to vůbec, to jsem jako vůbec nestíhala, ale, ale psala jsem je průběžně od toho roku 80, dodnes si je píšu. Tady vidíte, s sebou třeba mám ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No jo.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
... až budu odsud odcházet, tak si napíšu Honza Rosák, sympatické povídání. No jsou to věci, které často jsou úplně banální nebo nezajímavé, když si je píšete a pak se na to třeba po 28 letech podíváte, něco hledáte a najednou si jako uvědomujete souvislosti, které vám vůbec nedocházely v té době.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jaká souvislost má člověku evokovat, nebo jakou má souvislost evokovat ten název Vezměte s sebou květinu? To byla výzva pro tu demonstraci?
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Hmm, na těch našich letácích, které jsme tak pilně roznášeli a rozhazovali v metru a na vysokých školách a v telefonních budkách, to se jmenovalo Vezměte s sebou květinu, a byl tam ten text, že my studenti v roce 89 si nechceme jenom pietně připomínat smrt Jana Opletala a Jana Palacha, ale že chceme na ně navázat, a prosím vás, přijďte nás podpořit na Albertov v 16 hodin 17. listopadu v pátek a tam jsme se nějak podepsali, myslím, jako vysokoškolští studenti nebo něco, a byla tam namalovaná rukou tam někdo přikreslil tady růži teda, kterou já jsem dala na obálku té knížky. My jsme to asi mysleli jakože to, co si pak Slováci dali do té veřejnosti proti násilí, že my jako nechceme násilí, že my, my, i když nás už 2 roky tlučou, kdekoli se hneme a honí nás těmi obušky a pořád po nás stříkají těmi vodními děly, že my jako chceme s nimi mluvit po dobrém a pořád jsme nějak doufali, že oni to pochopí a oni to pořád nechápali.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já myslím, že zcela pregnantně to potom mělo vyznění na té Národní, kdy ty první řady, předpokládám, že vy taky, jste zasouvali ty, ty růže, samozřejmě proti jejich vůli, do těch štítů.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já si myslím, že už je konečně načase povídat si taky trošičku o osobnosti mého dnešního hosta, nejenom o těch věcech, které ji provázely a provázejí. Monika MacDonagh Pajerová má před tím Pajerová jméno MacDonagh, píše se MacDonagh na konci, čili to je evidentně jméno cizí.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Irské.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Irské. Vy jste vdána za Ira?
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Ano. My, když jsme se s Emmičkou vrátili zhruba po 10 letech z Francie, kam já jsem odjela dělat diplomacii po revoluci, protože jsem si myslela, že se ve Francii naučím, jak funguje taková demokratická svobodná země, měla jsem pocit, že tady už je všechno hotovo, to vidíte, jak jsem naivní, tak jsme se vrátili a byl to docela šok. Emmička začala chodit do té české školy, kde jsem kdysi chodila já, nebyli tam na ní moc hodní, pořád jí říkali, tady nejseš v Paříži nebo ve Štrasburku, tak ona pořád plakala, a já jsem byla mluvčí ministerstva zahraničích věcí a taky to nebyla moc velká zábava, protože ministr byl zrovna Jan Kavan a to bylo tedy dosti husté, protože kolem něj byli ty ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Pořád nějaké aféry, ano.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
... Helena Opolecká a Karel Srba a lidé, kteří často pak skončili ve vězení. No bylo to dost jako ..., vydržela jsem to zhruba půl roku. A v té velké depresi jsem se jednou svěřovala americkému velvyslanci Johnu Shattuckovi a jeho ženě Ellen, která byla hrozně milá, a oni říkali, no ty musíš prostě někam odjet, ty potřebuješ tak měsíc prostě si vyvětrat hlavu, hele tady máme takový program, ono se to jmenuje Mladí evropští lídři, pojedeš prostě do Ameriky, uvidíš Kongres a Senát a budeš na ministerstvu zahraničí a to ti vyčistí hlavu a pak uvidíš, prostě třeba ten Kavan mezitím se mu něco stane nebo ..., tak moje jediná starost byla teda, co s Emmičkou a to jsem naštěstí tedy zařídila. Ona se docela radovala, jí bylo těch 11, tak už se těšila, jakože maminka pojede prostě na chvilku, taky že bude klid ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Že bude pré.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
... že bude pré, myšička, a musím říct, že mi fakt strašně pomohlo. A už první den, když jsem přistála ve Washingtonu, tak jsem potkala Petera, svého současného manžela, to je co zpátky, 13, 14 let, a toho tam zase poslala americká ambasáda z Dublinu, protože jeho kolegové usoudili, že ten Peter, že mu jde o život, protože už asi 10 let neměl dovolenou, on byl poradce irského premiéra, a oni vlastně zorganizovali, že prostě pojede. A taky první dny pořád jako byl na mobilu, pořád někam telefonoval a tak, takže trvalo 3 nebo 4 dny, než si jako vůbec všiml, že jsou tam nějaký další lidi, nás bylo 10 z Evropy, bylo to nakonec strašně zajímavé a takhle jsme se vlastně potkali. Úplná záhada jako, ten osud.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No a ten osud má takové hezké vyznění syna Tomáše.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
My jsme prý jediný pár, oni takhle vyslali za těch, já nevím, 30 let toho programu, jestli vysílají každý rok 10, tak si to znásobte, my jsme jediný pár, americké ministerstvo zahraničí registruje, který jako se seznámili, vzali se, mají chlapečka, ještě se stále nerozvedli ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A zůstali spolu.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
No právě. Oni, někdo se tam s někým určitě jako seznámil, ale toho našeho Tomíčka vždycky strašně chtějí vidět, my se scházíme jednou za rok, a oni jsou na něj vždycky hrozně zvědaví, protože to je jako výsledek, jak to americké ministerstvo zahraničí, jak ty ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jak to fakt funguje.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
... jak to jako výborně ta spolupráce evropsko-americká jako funguje.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Co je vaše hlavní zaměstnání dnes?
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Já vedu občanské sdružení, které se jmenuje Ano pro Evropu, které bylo jako hodně důležité jakoby před tím vstupem do Evropské unie, když jsme organizovali tu kampaň před referendem a zakládali jsme to právě s Václavem Havlem, Sváťou Karáskem a Tomášem Halíkem, aby to bylo takové ekumenické. Teď už je to takové jako trošičku méně aktivní. Vydáváme knížky, děláme semináře, máme webové stránky anoproevropu.cz, ale hlavně učím na newyorské univerzitě v Praze. Ona totiž NYU v New Yorku, což je velká americká univerzita, má tady kampus, a sem přijíždí tak 100, 150 amerických studentů každý rok, kteří studují středoevropskou historii, diplomacii, mezinárodní vztahy. Často jsou z nich potom novináři, diplomaté a jsou to hrozně zajímaví mladí lidé vlastně ve věku mě za revoluce, je jim těch 22, 23, takže tak jako hodně už přemýšlí o tom, co chtějí v životě dělat. A obvykle ten semestr nebo dva, říkají oni, jim hodně jako změní to pořadí hodnot.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No tak to je něco, co by asi před 17. listopadem bylo opravdu hodně nemyslitelné, takže přece jenom se to změnilo za těch 25 let. Trošku jsme si o těch letech popovídali s mým hostem, Monikou MacDonagh-Pajerovou. Moc vám děkuju za vaši návštěvu, ať se daří.
Monika MACDONAGH PAJEROVÁ, aktivistka, vysokoškolská pedagožka Pražského centra New York University, bývalá diplomatka
--------------------
Děkuju mockrát, na shledanou a zdravím všechny posluchače.
Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je firma NEWTON Media a.s. Texty neprocházejí korekturou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
