Před 80 lety začal v Norimberku proces s německými válečnými zločinci

20. listopadu uplynulo 80 let od zahájení soudního procesu s 24 vůdčími představiteli nacistického Německa. Před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku ho téměř 11 měsíců vedly vítězné mocnosti: Spojené státy, Sovětský svaz, Francie a Velká Británie. Do roku 1949 pak ještě následovalo jedenáct dílčích přelíčení před americkými vojenskými tribunály.

„Předložíme vám nezvratné důkazy o neslýchaných zločinech,“ řekl v úvodní řeči americký žalobce Robert Jackson. „Jejich výčet neopomene nic, co by mohla zosnovat chorobná pýcha, krutost a touha po moci.“       

Obvinění byla formulována ve 4 bodech. Účast na spiknutí nebo společném plánu ke spáchání zločinů proti míru; plánování, příprava, rozpoutání a vedení útočných válek a dalších zločinů proti míru; válečné zločiny a konečně: zločiny proti lidskosti.

V této poslední části významné místo náleželo vražedné persekuci Židů. Během procesu tak byly při projednávání zločinů proti civilistům předkládány i důkazy o vyvlastňování židovského majetku, transportech, plynových komorách a masových popravách, byly promítány záběry z osvobozených koncentračních táborů. Právě v této souvislosti začal polsko-židovský právník Rafael Lemkin, jenž uprchl před nacismem do Spojených států, užívat pojem genocida – slovo, které zaznělo i v norimberské soudní síni.   

Během procesu se však svět teprve učil rozpoznávat rozsah a souvislosti spáchaných zločinů. Ty byly v mnohém pojmenovány, ale důraz na okolnosti rozpoutání války, mnohonásobnou německou agresi a s ní spojené vraždění ještě nedaly v případě vyhlazení dvou třetin evropské židovské populace jasný obraz všech souvislostí.

To se později stalo i terčem kritiky. Jak například upozornil kanadský historik Michael Marrus, „norimberský proces nedokázal zasadit útok nacistů na židovský národ do rámce jasně formulované antisemitské ideologie. Jak žalobci, tak soudci měli spíše sklon vnímat antisemitismus a protižidovskou politiku jako nástroj – prostředek k udržení jednoty nacistického hnutí, eliminaci nepřátel, upevnění moci, mobilizaci podpory nebo k loupežím a zastrašování“.

Určující německé antisemitské vidění bylo přitom během procesu zřejmé, a zvláště obžalovaný vůdčí hlasatel protižidovské nenávisti Julius Streicher je nijak neskrýval. „Jsem jediný na světě,“ prohlásil sebevědomě, „kdo jasně viděl židovskou hrozbu jako historický problém.“

Taková, až myticky nenávistná ideologičnost, která ani dnes ze světa nezmizela, se později stala ústředním znakem termínu holokaust. Ten je podle loni zesnulého izraelského historika Jehudy Bauera extrémní, a tím bezprecedentní genocidou, kterou dále charakterizuje univerzální rozměr a plánovaná absolutnost.

Norimberský proces před 80 lety ještě tuto terminologii neznal. I bez ní však mimo jiná varování ukázal, až kam může dospět nenávist, pokud se stane nástrojem státu.