Prof. Jan Rychlík - historik a odborník na moderní dějiny slovanských národů
27. říjen 2014
Historik a odborník na moderní dějiny slovanských národů prof. PhDr. Jan Rychlík, DrSc. přijal pozvání do Tandemu Jana Rosáka a mluvil například o tom, čím to je, že jsou česko-slovenské vztahy mnohem lepší než bývaly ve společném státě.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Dobrý den, milí posluchači, zdraví vás Jan Rosák. V dnešním Tandemu se tak trošku vydáme proti proudu času. Nahlédneme do historických událostí naší země, protože zejména ty jsou doménou mého dnešního hosta, historika, profesora, doktora Jana Rychlíka, doktora věd. Dobrý den. Vítám vás.
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Dobrý den.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Dneska máme, pane profesore, vlastně státní svátek, je 28. října. Samozřejmě budeme tedy mluvit o zlomových situacích v dějinách naší země, ale také přímo o vás, vašem životě a o vaší cestě k historii. Než ovšem začneme, tak je na řadě písnička.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak, než se k těm zlomovým situacím v dějinách naší země dostaneme, tak ve vašem životě nastala ta první, tak zlomová situace, prostě narodil jste se. Kdepak?
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Já jsem se narodil v Praze před 60 lety.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Vy slavíte letos ...
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Letos slavím kulatiny, no, on už je to takový věk, že není o co stát, já bych je raději neslavil, ale bohužel, to je asi ta jediná spravedlnost na tomto světě, že všichni stárneme a všichni musíme umřít.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Je to pravda, ale ne každý se s tím vyrovná tak dobře, jako vy třeba, ne?
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Já se s tím vyrovnávám velice dobře. Vím, co ještě mohu, mám ještě tak představu, co ještě bych tak mohl stihnout, co bych ještě tak mohl vidět a beru život tak, jak jde, protože si říkám, vždycky si vzpomenu na Čapkovu hru Věc Makropulos, že vlastně by to byla otrava a nuda, kdybychom tady měli žít 300 let. Co bychom tady tak dlouho dělali.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, vidíte, no, možná nás to brzo čeká, straší s tím vědci, že prý do 150 budeme tady, no, tak to ...
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Tak já už se toho nedožiju, takže to už přenechám mladším silám.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No uvidíme. Vrátíme se tedy zpátky proti proudu času, jak jsem říkal, do doby, kdy jste se narodil. Vy jste se narodil do rodiny hudebního skladatele Jana Rychlíka. Já myslím, že to jméno je naší veřejnosti dostatečně známo, ale asi vaše curriculum vitae ne tolik, protože většinou vás jaksi veřejnost začala vnímat až v dospělosti. Tak jak šla ta léta vašeho ...
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Tak já jsem se narodil, jak jste řekl, do rodiny hudebního skladatele a herečky Olgy Šimůnkové, provdané Rychlíkové. Ona ovšem potom, po mém narození už moc nehrála, spíše překládala divadelní hry a občas měla nějaké malé vystoupení někde, takže není veřejnosti známá. Otec mně zemřel, když mně ještě nebylo 10 let, to už je půl století, ale já si ho na rozdíl od mého mladšího bratra pamatuji velice dobře. Já jsem se k historii dostal vlastně už na devítileté škole mě to zajímalo a vlastně nikdy jsem nechtěl dělat nic jiného, na gymnáziu už jsem věděl, že se pokusím dostat na filosofickou fakultu, tam jsem nastoupil po maturitě v roce 1974, v roce 1979 jsem ukončil dvojoborové studium národopis, dějepis. Potom protože jsem nebyl jaksi členem té správné politické strany, tak jsem nebyl přijat do vědecké aspirantury, ale usmálo se na mě štěstí, oslovil mě jeden profesor bohemista ze sofijské Univerzity Svatého Klimenta Ochridského, který mně nabídl, že pokud bych chtěl, tak že by mně zařídil, aby Bulharsko mi dalo stipendium, takže já nevěda tedy, jak na to reagovat, jsem si říkal, zkusíš to, odjel jsem do Sofie a mám doktorát z Bulharska. Já žertem někdy říkám, že jsem jediný emigrant z Československa do Bulharska ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Na východ ...
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Směrem na východ, ale ukázalo se, že takovýchto lidí bylo více. Občas narazím na někoho, protože Bulhaři ta stipendia rozdávali poměrně štědře, chtěli jako se ukázat a já jsem za to Bulharům vděčen, Bulharsko a Polsko je taková moje trochu srdeční záležitost. Musím říci, že Bulhaři mně teď k šedesátinám udělili čestný doktorát, pojedu si ho příští měsíc převzít. Moje manželka pracuje v Národním muzeu, je to etnografka, pochází ze Slovenska, takže i Slovensko je mojí takovou srdcovou záležitostí. Já jsem jinak před listopadem, když jsem se vrátil, tak jsem pracoval nejprve na Slovensku v Záhorském muzeu, to je okresní muzeum na západním Slovensku, od roku 85 v Zemědělském muzeu tady v Praze a od roku 1992 jsem na Filosofické fakultě, nejprve jsem tam byl jako externista, zároveň jsem pracoval v Masarykově ústavu a tam jsem vlastně do dnes ještě externě přednáším na Univerzitě technické v Liberci. Takže moje curriculum vitae, myslím, že není nijak dobrodružné, ale já jsem s ním spokojen, protože mohu psát, mohu cestovat, já si nic víc jsem si nikdy nepřál, ani víc si nepřeji.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
V tom vašem curriculum vitae zazněl velice silný akcent, vztahy česko-slovenské. Myslím si, že to je natolik důležitý bod, zvláště dneska, abychom si ho trošičku víc probrali.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Můj dnešní host, profesor Jan Rychlík je mimo jiné, tak já zkusím ten výčet trochu zkrátit, předsedou, nebo spolupředsedou Československé komise historiků. Má za sebou dizertaci Češi a Slováci ve 20. století, jeho knížka o československých vztazích mezi lety 45, 92 vyšla v 98. roce a tak dále, a tak dále a tak dále. Ale pro mě je důležité to, že se vás teď chci, pane profesore, zeptat, mám takový pocit a není to pocit jenom můj, že dnes jsou vztahy mezi Čechy a Slováky o hodně lepší, než byly dokonce ve společném státě. Taky to tak vnímáte?
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Ano, já to tak vnímám, ale zase já bych se tomu až tak nedivil. Uvědomme si, že například naše vztahy s Rakouskem po vzniku Československa byly velice korektní. Ono to je někdy jako v manželství po rozvodu, že když opadnou emoce, tak potom často vzpomínáte spíše na to lepší, co vás spojovalo, než na to nepříjemné. Takže skutečně ty vztahy dnes jsou, troufám si říci, vynikající. Není to ovšem vždy jenom zásluha teda českých a slovenských politiků, v 90. letech ty vztahy nebyly bez komplikací. Já si myslím, že je to také zásluha vstupu do Evropské unie, kde prostě ty sporné věci se obrousily tím, že jednoduše musíme respektovat celoevropskou legislativu a v tom se to takříkajíc roztopilo, asi jako kostka cukru v kávě. Dnes já nevidím žádné sporné momenty, jako předseda české části Československé komise, my se teď soustřeďujeme právě na to, aby slovenské děti a slovenští středoškoláci měli nějaké penzum znalostí o českých dějinách a opačně. Na Karlově univerzitě teď oslavujeme 20 let vzniku historické slovakistiky a bohužel zatím se nám nepodařilo na žádné slovenské univerzitě dosáhnout vzniku české bohemistiky. Ale pracujeme na tom.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Taky máte ten pocit, že prostě Slováci, abych to řekl teď velice zjednodušeně, si potřebovali zažít ten pocit toho sebeurčení, té, té samostatnosti, toho, že nemají nad sebou žádnou kuratelu, o které se domnívali, že tam je?
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Já s tím naprosto souhlasím. Já jako etnolog, protože můj první doktorát, který jsem získal právě tedy v Bulharsku, je z etnologie, ne z historie. Z historie se dostal druhý doktorát až po tom tady po návratu. Každý národ vlastní dynamikou spěje k vlastní státnosti. I když si to možná neuvědomuje. A já neznám případ v dějinách 19. a 20. století, kdy by tomu bylo jinak. Podívejme se, co se děje ve Španělsku, Katalánci, podívejme se, co se děje ve Velké Británii, to není rozhodující, že to referendum ve Skotsku zatím dopadlo pro společný stát, je totiž otázka, jak ta Británie teď bude vypadat, když mnoho kompetencí přejde do Edinburghu. Čili to je proces, který podle mého názoru je víceméně objektivní, protože národ jako sociální organismus se chová určitým víceméně předvídatelným způsobem. Já jsem leta žil na Slovensku, také jsem učil leta na univerzitě v Trnavě. Já to tam znám a mě ten rozpad státu až tak nepřekvapil. Neříkám, že mně byl lhostejný, to v žádném případě, ale já víceméně jsem s ním počítal. S čím jsem nepočítal, bylo, že to půjde tak rychle.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já si myslím, že docela hezky to vyjádřil, jestli se nepletu, Ladislav Smoljak kdysi, tak, jak mu bylo vlastní, trochu v takovém bonmotu říká: Šel jsem spát jako přesvědčený federalista, probudil jsem se jako separatista. Tak možná, že tak vyjádřil pocity spousty lidí.
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Asi ano. Já bych k tomu dodal takovou historickou paralelu, koneckonců Češi úplně stejným způsobem se vyhraňovali vůči Rakousku. To není pravda, že Rakousko bylo žalář národů, to je umělá konstrukce. Češi v Rakousku se mohli vyvíjet naprosto svobodně, ale neměli vlastní stát, tak si ho vytvořili.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jak už se zmínil profesor Rychlík v dnešním Tandemu, tak se věnuje problematice vývoje balkánských národů, speciálně tedy národa bulharského. Ale přesto, že tím směrem směřujete opravdu hodně svých zájmů, tak já bych se dneska zaměřil, právě proto, jaké máme datum, na české a slovenské dějiny, hlavně třeba dejme tomu ty moderní. Čili, vy jste sepsal několik knih o česko-slovenských vztazích, 45-92, vůbec Češi a Slováci ve 20. století. Další monografie vyšla s názvem Rozpad Československa. Ty česko-slovenské vztahy jsou, jsou natolik jaksi zvláštní. Myslíte si, že Evropa a svět to vnímá tak, jak to vnímáme my, že, že to všecko proběhlo opravdu tak klidně? Já jsem dokonce někde četl, že jsme vzorem, nebo ten, ten rozchod československý je vzorem pro mnoho dalších národů.
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Evropa to tak vnímá. Svět to tak také vnímá. Vzorem jistě můžeme být. Na druhé straně, já bych to až tak neabsolutizoval. My si musíme uvědomit jednu věc. Já na mezinárodních konferencích a kongresech často dostávám otázku, jako balkanista, proč zánik Jugoslávie nebyl tak pokojný. A ten důvod je jednoduchý. Česko-slovenská hranice je hranicí starou téměř tisíc let, je to stará hranice mezi tedy Moravou a Uhrami, nebo tedy Země koruny České a Uherským královstvím a bylo jasné, že když Československo se rozdělí, tak ta hranice půjde tudy, jestli půjde někde o 300 metrů vpravo, nebo vlevo, aby se nějaká cesta, jako například je tomu u Vrbovců, dostala na území jednoho státu, to je jiná záležitost, ale to není hraniční spor. A kromě toho na rozdíl od Jugoslávie, nebo Sovětského svazu nemáme žádnou kompaktní národnostní skupinu z druhé republiky na území té republiky druhé. Čili nebylo o co se přít. To není případ Jugoslávie. Toto nepochybně ten, to rozdělení pokojné usnadnilo. A pak je tady ještě geopolitický moment, Češi v roce 1992 už Slovensko nepotřebovali, na rozdíl od roku 1918. Tehdy naši otcové zakladatelé vycházeli z toho, že samostatný Český stát by se neudržel, protože jedna třetina jeho obyvatel, vlastně více než jedna třetina, jsou Němci a ti ten stát nechtějí, proč by ho také měli chtít a že tudíž Češi potřebují koridor směrem na východ k Polákům a k Rusům, samozřejmě ne jaksi k Rusku sovětskému, ale k Rusku demokratickému, o kterém tehdy panovalo přesvědčení, že vznikne a zároveň, že Češi budou silnější, a je to výhoda i pro Slováky, protože se budou moci opřít o Čechy proti Maďarům. Jenomže v roce 1992 situace je úplně jiná. Němci tady nejsou, německá hranice se podstatně zkrátila, no a s ohledem na rozpad Sovětského svazu žádné koridory směrem na východ nejenom, že nejsou potřebné, ale jsou i nežádoucí. To znamená česká politika už nevnímá Slovensko jako něco, co by nás činilo silnějším, ale naopak jako možnou přítěž, proto bez ohledu samozřejmě na určité emotivní vazby na Československo, které bych nepodceňoval, protože dějiny jsou i o emocích, dějiny tvoří lidé a každý člověk má emoce, má nějaké city, má nějaké vazby, no ale bez ohledu na to, Češi řekli, dobře, když teda žádáte takové rozvolnění státu, že by nebylo možno v podstatě ústřední vládě vykonávat nad Slovenskem žádnou pravomoc, tak pak dáme přednost tomu, aby tady vznikly dva zcela samostatné státy.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Myslíte si, že v důsledku toho začal ten vývoj na obou stranách hranice jít trošičku jiným směrem? Je to zajímavé, že do té doby jaksi to všechno bylo pod tím centrálním řízením, takže tady příliš velikých rozdílů, myslím teď politických třeba, nebo tendencí nebylo a teď najednou?
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Tak já bych to upřesnil. Ten rozdíl v tom směrování nastal ještě za existence federace, nejpozději tedy od voleb 1990, ale na druhou stranu zase musíme říci, že po pádu třetí Mečiarovy vlády v roce 1998 nastala divergence. Ty systémy jsou dnes naprosto kompatibilní a žádný rozdíl mezi Českou republikou a Slovenskou republikou tady není. Ale máte pravdu, že to je také jeden z důvodů, toho pnutí a toho rozdělení státu, protože ekonomická reforma Václava Klause byla vymyšlena na jeden stát. Pozor, to někdy se dělá chyba. Ne na společný stát, ale na jeden stát, který má jednu jedinou ekonomickou politiku, to znamená také jednu jedinou daňovou politiku, jednu jedinou finanční politiku a tato politika pochopitelně vycházela především z potřeb České republiky a pro Slovensko se nehodila, nebo spíš, abych to upřesnil, tamní elity se domnívaly, že se nehodí. Zda se hodila, nebo nehodila, to já přenechávám ekonomům. Do toho se nebudu pouštět. A Václav Klaus, když viděl tedy, že by nemohl aplikovat svoji představu ekonomické transformace na celé Československo, no tak dal logicky přednost aplikovat ji alespoň na Českou republiku a Slovensko, ať si jde svou vlastní cestou. Ale pokud to posuzujeme z hlediska dnešního, z hlediska tedy 28. října 2014, tak vidíme, že přes tu divergenci došlo potom opět ke konvergenci, že dnes, jak už jsem řekl, nějaký zásadní rozdíl není. Čili ty cesty se rozeběhly, ale pak se zase sešly.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Dnes si o státním svátku, 28. října, povídám v Tandemu s historikem, profesorem Janem Rychlíkem. Už jsem říkal v úvodu, že jeho jméno je, nebo myslím svým příjmení, je neodmyslitelně spojené také s českou hudbou a ti vnímavější, si myslím, si ho zařadí také jako jednoho z autorů naprosto nehynoucího evergreenu české kinematografie Limonádový Joe. Váš otec byl autorem té muziky, té úžasné muziky, která do dneška je opravdu evergreenem. Viďte? Tak vy jste si vybral z ní, prostě ani sen nedivím.
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Já bych k tomu řekl, že můj otec tu hudbu složil ještě, když to byla divadelní hra a což se málo ví, on nikdy ten film neviděl.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Vážně?
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Ano, on zemřel 20. ledna 1964 a premiéra toho filmu byla někdy v srpnu. Takže on ten film jako, on viděl tedy kusy na předváděčce na Barrandově, ale jako celek to neviděl nikdy.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je škoda, protože by se mu určitě líbil.
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Já jsem o tom přesvědčen a já vždycky, když tu hudbu slyším, nebo ten film vidím, tak si na otce vzpomenu, že určitě by byl s ním spokojen, protože to se málokdy stane a považuju ten film za zdařilejší, než tu Brdečkovu literární předlohu, která není jistě špatná, ale ten film, si myslím, že je lepší. A to je opravdu málokdy. Podobně, spíš ten film je známý, než ta divadelní hra, byť se taky občas hraje a dokonce taková jedna perla možná tady, v 90. letech byla skupina amerických studentů, kteří tady studovali a oni jednou za rok si pronajali, měli divadelní amatérský soubor, tedy ochotníci a jednou za rok si pronajali nějaké divadlo a přeložili si nějakou hru do angličtiny a sami to nastudovali a sami to hráli. A jednou právě hráli tu hru Limonádový Joe a pozvali mě na premiéru. Mně se to moc líbilo, ale oni sami říkali, říkali: ale víte, přece jenom není to ono, ten film je nedostižný. To říkali Američané a tam byla jedna teda studentka, která říkala: Mně se to líbí, protože, víte, já jsem právě z Arizony, tak ... Otec jinak nikdy v Americe nebyl, takže ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Arizonská pěnice ...Ale já si myslím, že bez té muziky by ten film pochopitelně byl, byť ani možná ne poloviční, protože to prostě, to k tomu patří naprosto neodmyslitelně. Třeba, jako tahle ta úžasná melodie.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Karel Gott nás svým hlasem na chviličku přenesl do té úžasné atmosféry Limonádového Joea, kterého ovšem jinak bytostně ztvárnil Karel Fiala. Ale vrátíme se zpátky do reality, do současnosti, nebo možná malinko do minulosti, protože mým hostem dnes je historik, profesor, doktor Jan Rychlík, doktor věd, který se zabývá jednak česko-slovenskými dějinami, ale také dějinami Balkánu, speciálně Bulharska. Když už jsme mluvili o tom, jak se vyvíjejí vztahy mezi Čechy a Slováky, tak jak je to teď se vztahy mezi Bulhary a Čechy?
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Vztahy mezi Bulhary a Čechy vždycky byly korektní, právě proto, že zde nikdy nebyly žádné sporné body. Vlastně jediné krátké období, kdy vztahy nebyly korektní, byla v roce 1968. Ale jinak my nemáme ani historicky, ani dnes mezi sebou žádnou historickou zátěž a je třeba také říci, že české a bulharské dějiny se míjejí, tam je málo styčných bodů. Zajímavá je jedna věc. Já jsem napsal Dějiny Bulharska pro tu edici Dějiny států, co vydává nakladatelství Lidové noviny. Já jsem tam napsal i jiné balkánské státy, pokud ovládám ty jazyky a jinak, když neovládám jazyk, tak se do toho nepouštím. Takže napsal jsem tam Dějiny Makedonie, Dějiny Chorvatska, část dějin Srbska, Dějiny Slovinska, ale u těch Dějin Bulharska je zajímavá jedna věc. Tady zájem o Bulharsko nikdy nějak nebyl a přesto vlastně moje Dějiny Bulharska jsou už čtvrté, které vyšly, počítaje tedy od roku 1876, kdy vyšly od Konstantina Jirečka Dějiny národa bulharského. V Bulharsku je tomu přesně naopak. Tam je velký zájem o Čechy. Bulharská bohemistika je na vysoké úrovni, ale neexistovaly až do nedávna žádné Dějiny Česka, nebo Dějiny Českých zemí. Já s mým jedním kolegou, bohemistou, docentem Penčevem, jsme vyplnili tento lapsus a vydali jsme tedy první dějiny Českých zemí v bulharštině. Proč tomu tak je, já nedovedu sám vysvětlit. Možná je to proto, že Bulhaři v tom 19. století se dívali na Čechy jako na jaksi národ vyspělejší, národ, který má už vybudovanou celou škálu už škol, včetně univerzity, má vyspělý úřednický aparát a proto by se od něho mohli ledacos užitečného naučit. Češi zase tehdy se dívali na Bulharsko jako na možný prototyp cesty k nezávislosti, protože tedy vlastně, když nepočítáme Černou Horu a Srbsko, ale v případě toho Srbska je to trochu sporné, protože Srbsko formálně, byť mělo všechny znaky samostatného státu, tak bylo vlastně stále jen autonomním územím v ráci, v rámci Osmanské říše, dívali se na Bulharsko jako na takový vzor, že i my tímto způsobem jednou se domůžeme samostatnosti. Takže v 19. století ty vztahy byly poměrně intenzivní, potom ovšem v meziválečném období je třeba říci, že vlastně Československo a Bulharsko se dostávají do dvou protilehlých táborů. Bulharsko první světové války se zúčastnilo na straně Rakouska-Uherska a Německa, ztratilo část svého území, a to těch území, které v tom bulharském diskursu jsou chápány jako velice důležité, ale Československo je na straně vítězů. Tudíž Bulharsko má zájem na revizi mírových smluv, ale to je přesně to, co Československo nehodlá v žádném případě připustit, protože Edvard Beneš jako ministr zahraničí a později prezident si jasně uvědomoval, že jestliže ze stavby vytáhnete jeden kámen, tak stavba se zřítí dominovým efektem. Takže ty vztahy tam byly korektní, ale nijak intenzivní, protože jsme měli rozdílné zájmy. Potom po druhé světové válce je těžko hovořit o nějaké samostatné československé nebo bulharské politice, protože to se všechno určovalo z Moskvy, byly tady jistě ekonomické vazby, ale já si myslím, že nejdůležitější dnes, jak pro nás, tak pro Bulhary, nejsou nějaké vzdálené vazby, a to, že jsme Slované, to je v podstatě irelevantní, důležité je, že jsme jak Česká republika, tak Bulharsko členy Evropské unie a Severoatlantické aliance. Čili sdílíme stejné hodnoty a stejné politické směrování.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Můj dnešní host, profesor Jan Rychlík, pracuje jako historik, a to se zaměřeným na obory, o kterých už tady byla řeč, ale mě ještě zaujalo, že jste také pracoval nějakou dobu v Zemědělském muzeu. Na co jste se tehdy specializoval?
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Já jsem pracoval v Zemědělském muzeu od roku 1985, do roku 1990, dostal jsem se tam na konkurz. A tam jsem se zaměřoval na starší jednak dějiny, dobu Pobělohorskou, protože ta nebyla zatížena politikou, já všechno, co jsem napsal z oboru moderních dějin, jsem psal až po roce 89. Jednu studii mám z jara 1989, když už určité věci díky perestrojce bylo možné publikovat, ale tehdy jsem se zaměřoval hlavně na pobělohorskou dobu, vývoj velkostatků a na pozemkové reformy. To jsem potom zúročil, když se připravoval zákon o půdě v roce 1991, tak jsem byl ve skupině expertů ve Federálním shromáždění, která se na přípravě toho zákona podílela a troufám si říci, já nechci chválit sám sebe, to se nesluší, ale troufám si říci, že přes různé nedostatky tento zákon nám východní Evropa závidí. Já jsem právě v Bulharsku byl v roce 93 na jednom kongresu, kde jsem referoval o transformaci zemědělství u nás a setkalo se to s živým ohlasem, jako přístup umírněný, přístup ne apriorně politický a přístup, který napáchal, řekl bych, to tak asi nejméně škod v dané situaci.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Na Slovensku se ta pozemková reforma vyvíjela podobným způsobem jako u nás?
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
V podstatě ano, samozřejmě Slovensko má mnohem horší půdní podmínky, s tím se nedá nic dělat, když jsou někde hory, tak ty hory tam zůstanou, tomu neumíme poručit. Rozdíl je v tom pouze, že tedy tam mnohem dříve byly provedeny církevní restituce, ještě v době druhé, nebo třetí Mečiarovy vlády a že ta restituce byla omezená tak, jako původně to bylo u nás v roce 1991 na 150 hektarů půdy orné, nebo 250 hektarů půdy jakékoliv. To znamená, do výměry stanovené pozemkovou reformou roku 1919. Tak ten původní zákona federální zněl, ale náš Ústavní soud potom tuto podmínku toho omezení odtamtud vypustil. Na Slovensku tam byla vrácena. Jinak v podstatě nějaké zásadní rozdíly tady nejsou.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jestliže si dneska povídám s mým hostem, historikem, profesorem Janem Rychlíkem, dnes o státním svátku 28. října o česko-slovenských vztazích, tak v podstatě je to idylka. Dá se říct, že ty vztahy jsou nekonfliktní, ovšem když se člověk posune kousíček dál na východ, a nemusí ani až tak daleko, tak už na Ukrajině se o něčem podobném mluvit nedá. A bohužel ani na Balkáně to není úplně všechno růžové. Čím to je, že zrovna ten Balkán je takový výbušný? Teď zrovna byla taková opravdu velice nepříjemná věc, která se dokonce projevila i ve sportu, jste to nepochybně vnímal při utkání kvalifikace mezi Srbskem a Albánií došlo k takovému, ale opravdu ošklivému incidentu. Co se děje na Ukrajině, to už se ani incidentem nazvat nedá. Čím to je, že čím dál na východ, tak je to výbušnější?
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Ono to není jenom na východ, to se nám tak může zdát, že ano. V minulosti byly výbušné jiné regiony. Koneckonců Baskové se bouří už půl století ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Máte pravdu, Irsko taky.
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Irsko, to znamená, můžeme to formulovat tak, že jistě na východě ta situace je výbušnější, ale nedá se říci, že by to byl jenom "barbarský" východ, zatímco na západě by všechno šlo pokojnou cestou. Pokud jde o ten Balkán. Tam je to důsledkem toho, že v Osmanské říši ta etnika byla velice promíšená. Osmanská říše neznala nevolnictví, všichni byli podd..., neznala ani šlechtu v evropském slova smyslu, všichni byli poddanými jeho veličenstva sultána a bylo jedno, kde žijí, všude platili stejnou daň, měli stejné povinnosti a ta sultánská moc úmyslně vytvářela ostrovy muslimů, přesouvala celé etnické skupiny, takže to území je značně heterogenní. A když vznikly novodobé státy na Balkáně, nejprve Řecko, Srbsko, když já jsem se už zmínil, že ta cesta Srbska k nezávislosti je poněkud komplikovaná, Černá Hora, ta teoreticky si udržela nezávislost jako jediná po celou tu dobu, ale nebyla uznávaná mezinárodně, Bulharsko, Rumunsko, tak tyto státy musely řešit otázku, kde budou jejich hranice. Odvolávat se na hranice někdy v hlubokém středověku dost dobře nešlo, ty hranice byly tehdy jenom přibližné, no a samozřejmě od té doby uplynulo 400, nebo 500 let. Takže první Řekové přichází s takzvanou velkou ideou. Megali Idea, že Řecko je tam, kde žijí Řekové. No, jenomže Řekové, kde žijí Řekové? Řekové žili na území někdejší Byzantské říše, v podstatě nejvíce jich bylo v Konstantinopoli, čili v Istanbulu a ostatní národy si utvořily podobnou ideologii. V Bulharsku Celokupna Bulgaria, čili Velké Bulharsko, Bulharsko je tam, kde žijí Bulhaři, Rumuni - Romania Mare, Velké Rumunsko, Bezarábie - Bukovina, tam žijí Rumuni, to je naše, Transylvánie je naše. Podobně máme Velké Chorvatsko, Velké Srbsko, Velkou Albánii. Dokud tyto národy měly proti sobě jednoho nepřítele, Osmanskou říši, tak tyto rozpory byly, abych tak řekl, jako v ledničce, v mrazícím prostoru, nebyly vidět, byly ve stínu. Ale pochopitelně, jakmile Osmanská říše zmizela, tyto rozpory, které už v teoretické rovině nemůžete vyřešit nějakou dohodou, dají se řešit jenom silou, v plné nahotě se objevily na světle božím. Proto vlastně už od konce 19. století na Balkáně probíhají války, to není záležitost 90. let, které jsou o tom, kudy povedou hranice, do jaké míry existující hranice budou kompatibilní s hranicemi etnickými. A pochopitelně takováto válka je vždycky velice krvavá, protože tam jedna straně musí ustoupit. No a ustoupí ta strana, která je poražená, pravdu má ten, jak říká Karel Čapek, kdo má více kanónů. A já se obávám, že zdaleka ještě tento vývoj není ukončen. Například Bosna - Hercegovina, to je sud prachu, ty tři národy, které tam žijí, stále mezi sebou mají napětí a není vyloučeno, jistě si to žádný rozumný člověk nepřeje, ale vyloučit se to nedá, že v budoucnosti dojde k nějakému novému konfliktu. Pochopitelně je tady otázka Albánců v Makedonii, v Černé Hoře, myšlenka Velké Albánie mezi albánskou populací je živá, to jsme viděli právě při tom nešťastném fotbalovém zápasu, ale pochopitelně je to myšlenka, která pro makedonské obyvatelstvo v Makedonii, nebo pro černohorské obyvatelstvo v Černé Hoře je naprosto nepřijatelná.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A nejhorší bývá válka vždycky občanská, nejkrvavější. Co si budem povídat.
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Pochopitelně občanská válka je nejhorší ze všech válek, které známe, protože tam většinou se neberou ohledy, jelikož jedna strana reprezentuje státní moc a druhá strana je vnímána jako vzbouřenci. Tam vždycky dochází k největším excesům porušování zásad válečného práva a tak dále.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Dnešní Tandem, který byl připraven k 28. říjnu, tedy státnímu svátku a jehož hostem byl historik, profesor, doktor Jan Rychlík, doktor věd, je pomalu minulostí. Takže já vám moc děkuju, pane profesore. Přeju samozřejmě hodně úspěchů ve vašem bádání, ve vaší práci historika i publicisty a samozřejmě i z vlastního hlediska bych si přál, aby těch výbušných míst, o kterých píšete, bylo čím dál tím méně, abyste spíš psal o idylkách, které se odehrávají v té novodobé Evropě.
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
To si jistě přejeme všichni a já děkuji za pozvání.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Na shledanou.
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Na shledanou.
Spustit audio
--------------------
Dobrý den, milí posluchači, zdraví vás Jan Rosák. V dnešním Tandemu se tak trošku vydáme proti proudu času. Nahlédneme do historických událostí naší země, protože zejména ty jsou doménou mého dnešního hosta, historika, profesora, doktora Jana Rychlíka, doktora věd. Dobrý den. Vítám vás.
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Dobrý den.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Dneska máme, pane profesore, vlastně státní svátek, je 28. října. Samozřejmě budeme tedy mluvit o zlomových situacích v dějinách naší země, ale také přímo o vás, vašem životě a o vaší cestě k historii. Než ovšem začneme, tak je na řadě písnička.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Tak, než se k těm zlomovým situacím v dějinách naší země dostaneme, tak ve vašem životě nastala ta první, tak zlomová situace, prostě narodil jste se. Kdepak?
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Já jsem se narodil v Praze před 60 lety.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Vy slavíte letos ...
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Letos slavím kulatiny, no, on už je to takový věk, že není o co stát, já bych je raději neslavil, ale bohužel, to je asi ta jediná spravedlnost na tomto světě, že všichni stárneme a všichni musíme umřít.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Je to pravda, ale ne každý se s tím vyrovná tak dobře, jako vy třeba, ne?
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Já se s tím vyrovnávám velice dobře. Vím, co ještě mohu, mám ještě tak představu, co ještě bych tak mohl stihnout, co bych ještě tak mohl vidět a beru život tak, jak jde, protože si říkám, vždycky si vzpomenu na Čapkovu hru Věc Makropulos, že vlastně by to byla otrava a nuda, kdybychom tady měli žít 300 let. Co bychom tady tak dlouho dělali.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No, vidíte, no, možná nás to brzo čeká, straší s tím vědci, že prý do 150 budeme tady, no, tak to ...
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Tak já už se toho nedožiju, takže to už přenechám mladším silám.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
No uvidíme. Vrátíme se tedy zpátky proti proudu času, jak jsem říkal, do doby, kdy jste se narodil. Vy jste se narodil do rodiny hudebního skladatele Jana Rychlíka. Já myslím, že to jméno je naší veřejnosti dostatečně známo, ale asi vaše curriculum vitae ne tolik, protože většinou vás jaksi veřejnost začala vnímat až v dospělosti. Tak jak šla ta léta vašeho ...
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Tak já jsem se narodil, jak jste řekl, do rodiny hudebního skladatele a herečky Olgy Šimůnkové, provdané Rychlíkové. Ona ovšem potom, po mém narození už moc nehrála, spíše překládala divadelní hry a občas měla nějaké malé vystoupení někde, takže není veřejnosti známá. Otec mně zemřel, když mně ještě nebylo 10 let, to už je půl století, ale já si ho na rozdíl od mého mladšího bratra pamatuji velice dobře. Já jsem se k historii dostal vlastně už na devítileté škole mě to zajímalo a vlastně nikdy jsem nechtěl dělat nic jiného, na gymnáziu už jsem věděl, že se pokusím dostat na filosofickou fakultu, tam jsem nastoupil po maturitě v roce 1974, v roce 1979 jsem ukončil dvojoborové studium národopis, dějepis. Potom protože jsem nebyl jaksi členem té správné politické strany, tak jsem nebyl přijat do vědecké aspirantury, ale usmálo se na mě štěstí, oslovil mě jeden profesor bohemista ze sofijské Univerzity Svatého Klimenta Ochridského, který mně nabídl, že pokud bych chtěl, tak že by mně zařídil, aby Bulharsko mi dalo stipendium, takže já nevěda tedy, jak na to reagovat, jsem si říkal, zkusíš to, odjel jsem do Sofie a mám doktorát z Bulharska. Já žertem někdy říkám, že jsem jediný emigrant z Československa do Bulharska ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Na východ ...
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Směrem na východ, ale ukázalo se, že takovýchto lidí bylo více. Občas narazím na někoho, protože Bulhaři ta stipendia rozdávali poměrně štědře, chtěli jako se ukázat a já jsem za to Bulharům vděčen, Bulharsko a Polsko je taková moje trochu srdeční záležitost. Musím říci, že Bulhaři mně teď k šedesátinám udělili čestný doktorát, pojedu si ho příští měsíc převzít. Moje manželka pracuje v Národním muzeu, je to etnografka, pochází ze Slovenska, takže i Slovensko je mojí takovou srdcovou záležitostí. Já jsem jinak před listopadem, když jsem se vrátil, tak jsem pracoval nejprve na Slovensku v Záhorském muzeu, to je okresní muzeum na západním Slovensku, od roku 85 v Zemědělském muzeu tady v Praze a od roku 1992 jsem na Filosofické fakultě, nejprve jsem tam byl jako externista, zároveň jsem pracoval v Masarykově ústavu a tam jsem vlastně do dnes ještě externě přednáším na Univerzitě technické v Liberci. Takže moje curriculum vitae, myslím, že není nijak dobrodružné, ale já jsem s ním spokojen, protože mohu psát, mohu cestovat, já si nic víc jsem si nikdy nepřál, ani víc si nepřeji.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
V tom vašem curriculum vitae zazněl velice silný akcent, vztahy česko-slovenské. Myslím si, že to je natolik důležitý bod, zvláště dneska, abychom si ho trošičku víc probrali.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Můj dnešní host, profesor Jan Rychlík je mimo jiné, tak já zkusím ten výčet trochu zkrátit, předsedou, nebo spolupředsedou Československé komise historiků. Má za sebou dizertaci Češi a Slováci ve 20. století, jeho knížka o československých vztazích mezi lety 45, 92 vyšla v 98. roce a tak dále, a tak dále a tak dále. Ale pro mě je důležité to, že se vás teď chci, pane profesore, zeptat, mám takový pocit a není to pocit jenom můj, že dnes jsou vztahy mezi Čechy a Slováky o hodně lepší, než byly dokonce ve společném státě. Taky to tak vnímáte?
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Ano, já to tak vnímám, ale zase já bych se tomu až tak nedivil. Uvědomme si, že například naše vztahy s Rakouskem po vzniku Československa byly velice korektní. Ono to je někdy jako v manželství po rozvodu, že když opadnou emoce, tak potom často vzpomínáte spíše na to lepší, co vás spojovalo, než na to nepříjemné. Takže skutečně ty vztahy dnes jsou, troufám si říci, vynikající. Není to ovšem vždy jenom zásluha teda českých a slovenských politiků, v 90. letech ty vztahy nebyly bez komplikací. Já si myslím, že je to také zásluha vstupu do Evropské unie, kde prostě ty sporné věci se obrousily tím, že jednoduše musíme respektovat celoevropskou legislativu a v tom se to takříkajíc roztopilo, asi jako kostka cukru v kávě. Dnes já nevidím žádné sporné momenty, jako předseda české části Československé komise, my se teď soustřeďujeme právě na to, aby slovenské děti a slovenští středoškoláci měli nějaké penzum znalostí o českých dějinách a opačně. Na Karlově univerzitě teď oslavujeme 20 let vzniku historické slovakistiky a bohužel zatím se nám nepodařilo na žádné slovenské univerzitě dosáhnout vzniku české bohemistiky. Ale pracujeme na tom.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Taky máte ten pocit, že prostě Slováci, abych to řekl teď velice zjednodušeně, si potřebovali zažít ten pocit toho sebeurčení, té, té samostatnosti, toho, že nemají nad sebou žádnou kuratelu, o které se domnívali, že tam je?
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Já s tím naprosto souhlasím. Já jako etnolog, protože můj první doktorát, který jsem získal právě tedy v Bulharsku, je z etnologie, ne z historie. Z historie se dostal druhý doktorát až po tom tady po návratu. Každý národ vlastní dynamikou spěje k vlastní státnosti. I když si to možná neuvědomuje. A já neznám případ v dějinách 19. a 20. století, kdy by tomu bylo jinak. Podívejme se, co se děje ve Španělsku, Katalánci, podívejme se, co se děje ve Velké Británii, to není rozhodující, že to referendum ve Skotsku zatím dopadlo pro společný stát, je totiž otázka, jak ta Británie teď bude vypadat, když mnoho kompetencí přejde do Edinburghu. Čili to je proces, který podle mého názoru je víceméně objektivní, protože národ jako sociální organismus se chová určitým víceméně předvídatelným způsobem. Já jsem leta žil na Slovensku, také jsem učil leta na univerzitě v Trnavě. Já to tam znám a mě ten rozpad státu až tak nepřekvapil. Neříkám, že mně byl lhostejný, to v žádném případě, ale já víceméně jsem s ním počítal. S čím jsem nepočítal, bylo, že to půjde tak rychle.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Já si myslím, že docela hezky to vyjádřil, jestli se nepletu, Ladislav Smoljak kdysi, tak, jak mu bylo vlastní, trochu v takovém bonmotu říká: Šel jsem spát jako přesvědčený federalista, probudil jsem se jako separatista. Tak možná, že tak vyjádřil pocity spousty lidí.
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Asi ano. Já bych k tomu dodal takovou historickou paralelu, koneckonců Češi úplně stejným způsobem se vyhraňovali vůči Rakousku. To není pravda, že Rakousko bylo žalář národů, to je umělá konstrukce. Češi v Rakousku se mohli vyvíjet naprosto svobodně, ale neměli vlastní stát, tak si ho vytvořili.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jak už se zmínil profesor Rychlík v dnešním Tandemu, tak se věnuje problematice vývoje balkánských národů, speciálně tedy národa bulharského. Ale přesto, že tím směrem směřujete opravdu hodně svých zájmů, tak já bych se dneska zaměřil, právě proto, jaké máme datum, na české a slovenské dějiny, hlavně třeba dejme tomu ty moderní. Čili, vy jste sepsal několik knih o česko-slovenských vztazích, 45-92, vůbec Češi a Slováci ve 20. století. Další monografie vyšla s názvem Rozpad Československa. Ty česko-slovenské vztahy jsou, jsou natolik jaksi zvláštní. Myslíte si, že Evropa a svět to vnímá tak, jak to vnímáme my, že, že to všecko proběhlo opravdu tak klidně? Já jsem dokonce někde četl, že jsme vzorem, nebo ten, ten rozchod československý je vzorem pro mnoho dalších národů.
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Evropa to tak vnímá. Svět to tak také vnímá. Vzorem jistě můžeme být. Na druhé straně, já bych to až tak neabsolutizoval. My si musíme uvědomit jednu věc. Já na mezinárodních konferencích a kongresech často dostávám otázku, jako balkanista, proč zánik Jugoslávie nebyl tak pokojný. A ten důvod je jednoduchý. Česko-slovenská hranice je hranicí starou téměř tisíc let, je to stará hranice mezi tedy Moravou a Uhrami, nebo tedy Země koruny České a Uherským královstvím a bylo jasné, že když Československo se rozdělí, tak ta hranice půjde tudy, jestli půjde někde o 300 metrů vpravo, nebo vlevo, aby se nějaká cesta, jako například je tomu u Vrbovců, dostala na území jednoho státu, to je jiná záležitost, ale to není hraniční spor. A kromě toho na rozdíl od Jugoslávie, nebo Sovětského svazu nemáme žádnou kompaktní národnostní skupinu z druhé republiky na území té republiky druhé. Čili nebylo o co se přít. To není případ Jugoslávie. Toto nepochybně ten, to rozdělení pokojné usnadnilo. A pak je tady ještě geopolitický moment, Češi v roce 1992 už Slovensko nepotřebovali, na rozdíl od roku 1918. Tehdy naši otcové zakladatelé vycházeli z toho, že samostatný Český stát by se neudržel, protože jedna třetina jeho obyvatel, vlastně více než jedna třetina, jsou Němci a ti ten stát nechtějí, proč by ho také měli chtít a že tudíž Češi potřebují koridor směrem na východ k Polákům a k Rusům, samozřejmě ne jaksi k Rusku sovětskému, ale k Rusku demokratickému, o kterém tehdy panovalo přesvědčení, že vznikne a zároveň, že Češi budou silnější, a je to výhoda i pro Slováky, protože se budou moci opřít o Čechy proti Maďarům. Jenomže v roce 1992 situace je úplně jiná. Němci tady nejsou, německá hranice se podstatně zkrátila, no a s ohledem na rozpad Sovětského svazu žádné koridory směrem na východ nejenom, že nejsou potřebné, ale jsou i nežádoucí. To znamená česká politika už nevnímá Slovensko jako něco, co by nás činilo silnějším, ale naopak jako možnou přítěž, proto bez ohledu samozřejmě na určité emotivní vazby na Československo, které bych nepodceňoval, protože dějiny jsou i o emocích, dějiny tvoří lidé a každý člověk má emoce, má nějaké city, má nějaké vazby, no ale bez ohledu na to, Češi řekli, dobře, když teda žádáte takové rozvolnění státu, že by nebylo možno v podstatě ústřední vládě vykonávat nad Slovenskem žádnou pravomoc, tak pak dáme přednost tomu, aby tady vznikly dva zcela samostatné státy.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Myslíte si, že v důsledku toho začal ten vývoj na obou stranách hranice jít trošičku jiným směrem? Je to zajímavé, že do té doby jaksi to všechno bylo pod tím centrálním řízením, takže tady příliš velikých rozdílů, myslím teď politických třeba, nebo tendencí nebylo a teď najednou?
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Tak já bych to upřesnil. Ten rozdíl v tom směrování nastal ještě za existence federace, nejpozději tedy od voleb 1990, ale na druhou stranu zase musíme říci, že po pádu třetí Mečiarovy vlády v roce 1998 nastala divergence. Ty systémy jsou dnes naprosto kompatibilní a žádný rozdíl mezi Českou republikou a Slovenskou republikou tady není. Ale máte pravdu, že to je také jeden z důvodů, toho pnutí a toho rozdělení státu, protože ekonomická reforma Václava Klause byla vymyšlena na jeden stát. Pozor, to někdy se dělá chyba. Ne na společný stát, ale na jeden stát, který má jednu jedinou ekonomickou politiku, to znamená také jednu jedinou daňovou politiku, jednu jedinou finanční politiku a tato politika pochopitelně vycházela především z potřeb České republiky a pro Slovensko se nehodila, nebo spíš, abych to upřesnil, tamní elity se domnívaly, že se nehodí. Zda se hodila, nebo nehodila, to já přenechávám ekonomům. Do toho se nebudu pouštět. A Václav Klaus, když viděl tedy, že by nemohl aplikovat svoji představu ekonomické transformace na celé Československo, no tak dal logicky přednost aplikovat ji alespoň na Českou republiku a Slovensko, ať si jde svou vlastní cestou. Ale pokud to posuzujeme z hlediska dnešního, z hlediska tedy 28. října 2014, tak vidíme, že přes tu divergenci došlo potom opět ke konvergenci, že dnes, jak už jsem řekl, nějaký zásadní rozdíl není. Čili ty cesty se rozeběhly, ale pak se zase sešly.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Dnes si o státním svátku, 28. října, povídám v Tandemu s historikem, profesorem Janem Rychlíkem. Už jsem říkal v úvodu, že jeho jméno je, nebo myslím svým příjmení, je neodmyslitelně spojené také s českou hudbou a ti vnímavější, si myslím, si ho zařadí také jako jednoho z autorů naprosto nehynoucího evergreenu české kinematografie Limonádový Joe. Váš otec byl autorem té muziky, té úžasné muziky, která do dneška je opravdu evergreenem. Viďte? Tak vy jste si vybral z ní, prostě ani sen nedivím.
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Já bych k tomu řekl, že můj otec tu hudbu složil ještě, když to byla divadelní hra a což se málo ví, on nikdy ten film neviděl.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Vážně?
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Ano, on zemřel 20. ledna 1964 a premiéra toho filmu byla někdy v srpnu. Takže on ten film jako, on viděl tedy kusy na předváděčce na Barrandově, ale jako celek to neviděl nikdy.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
To je škoda, protože by se mu určitě líbil.
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Já jsem o tom přesvědčen a já vždycky, když tu hudbu slyším, nebo ten film vidím, tak si na otce vzpomenu, že určitě by byl s ním spokojen, protože to se málokdy stane a považuju ten film za zdařilejší, než tu Brdečkovu literární předlohu, která není jistě špatná, ale ten film, si myslím, že je lepší. A to je opravdu málokdy. Podobně, spíš ten film je známý, než ta divadelní hra, byť se taky občas hraje a dokonce taková jedna perla možná tady, v 90. letech byla skupina amerických studentů, kteří tady studovali a oni jednou za rok si pronajali, měli divadelní amatérský soubor, tedy ochotníci a jednou za rok si pronajali nějaké divadlo a přeložili si nějakou hru do angličtiny a sami to nastudovali a sami to hráli. A jednou právě hráli tu hru Limonádový Joe a pozvali mě na premiéru. Mně se to moc líbilo, ale oni sami říkali, říkali: ale víte, přece jenom není to ono, ten film je nedostižný. To říkali Američané a tam byla jedna teda studentka, která říkala: Mně se to líbí, protože, víte, já jsem právě z Arizony, tak ... Otec jinak nikdy v Americe nebyl, takže ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Arizonská pěnice ...Ale já si myslím, že bez té muziky by ten film pochopitelně byl, byť ani možná ne poloviční, protože to prostě, to k tomu patří naprosto neodmyslitelně. Třeba, jako tahle ta úžasná melodie.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Karel Gott nás svým hlasem na chviličku přenesl do té úžasné atmosféry Limonádového Joea, kterého ovšem jinak bytostně ztvárnil Karel Fiala. Ale vrátíme se zpátky do reality, do současnosti, nebo možná malinko do minulosti, protože mým hostem dnes je historik, profesor, doktor Jan Rychlík, doktor věd, který se zabývá jednak česko-slovenskými dějinami, ale také dějinami Balkánu, speciálně Bulharska. Když už jsme mluvili o tom, jak se vyvíjejí vztahy mezi Čechy a Slováky, tak jak je to teď se vztahy mezi Bulhary a Čechy?
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Vztahy mezi Bulhary a Čechy vždycky byly korektní, právě proto, že zde nikdy nebyly žádné sporné body. Vlastně jediné krátké období, kdy vztahy nebyly korektní, byla v roce 1968. Ale jinak my nemáme ani historicky, ani dnes mezi sebou žádnou historickou zátěž a je třeba také říci, že české a bulharské dějiny se míjejí, tam je málo styčných bodů. Zajímavá je jedna věc. Já jsem napsal Dějiny Bulharska pro tu edici Dějiny států, co vydává nakladatelství Lidové noviny. Já jsem tam napsal i jiné balkánské státy, pokud ovládám ty jazyky a jinak, když neovládám jazyk, tak se do toho nepouštím. Takže napsal jsem tam Dějiny Makedonie, Dějiny Chorvatska, část dějin Srbska, Dějiny Slovinska, ale u těch Dějin Bulharska je zajímavá jedna věc. Tady zájem o Bulharsko nikdy nějak nebyl a přesto vlastně moje Dějiny Bulharska jsou už čtvrté, které vyšly, počítaje tedy od roku 1876, kdy vyšly od Konstantina Jirečka Dějiny národa bulharského. V Bulharsku je tomu přesně naopak. Tam je velký zájem o Čechy. Bulharská bohemistika je na vysoké úrovni, ale neexistovaly až do nedávna žádné Dějiny Česka, nebo Dějiny Českých zemí. Já s mým jedním kolegou, bohemistou, docentem Penčevem, jsme vyplnili tento lapsus a vydali jsme tedy první dějiny Českých zemí v bulharštině. Proč tomu tak je, já nedovedu sám vysvětlit. Možná je to proto, že Bulhaři v tom 19. století se dívali na Čechy jako na jaksi národ vyspělejší, národ, který má už vybudovanou celou škálu už škol, včetně univerzity, má vyspělý úřednický aparát a proto by se od něho mohli ledacos užitečného naučit. Češi zase tehdy se dívali na Bulharsko jako na možný prototyp cesty k nezávislosti, protože tedy vlastně, když nepočítáme Černou Horu a Srbsko, ale v případě toho Srbska je to trochu sporné, protože Srbsko formálně, byť mělo všechny znaky samostatného státu, tak bylo vlastně stále jen autonomním územím v ráci, v rámci Osmanské říše, dívali se na Bulharsko jako na takový vzor, že i my tímto způsobem jednou se domůžeme samostatnosti. Takže v 19. století ty vztahy byly poměrně intenzivní, potom ovšem v meziválečném období je třeba říci, že vlastně Československo a Bulharsko se dostávají do dvou protilehlých táborů. Bulharsko první světové války se zúčastnilo na straně Rakouska-Uherska a Německa, ztratilo část svého území, a to těch území, které v tom bulharském diskursu jsou chápány jako velice důležité, ale Československo je na straně vítězů. Tudíž Bulharsko má zájem na revizi mírových smluv, ale to je přesně to, co Československo nehodlá v žádném případě připustit, protože Edvard Beneš jako ministr zahraničí a později prezident si jasně uvědomoval, že jestliže ze stavby vytáhnete jeden kámen, tak stavba se zřítí dominovým efektem. Takže ty vztahy tam byly korektní, ale nijak intenzivní, protože jsme měli rozdílné zájmy. Potom po druhé světové válce je těžko hovořit o nějaké samostatné československé nebo bulharské politice, protože to se všechno určovalo z Moskvy, byly tady jistě ekonomické vazby, ale já si myslím, že nejdůležitější dnes, jak pro nás, tak pro Bulhary, nejsou nějaké vzdálené vazby, a to, že jsme Slované, to je v podstatě irelevantní, důležité je, že jsme jak Česká republika, tak Bulharsko členy Evropské unie a Severoatlantické aliance. Čili sdílíme stejné hodnoty a stejné politické směrování.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Můj dnešní host, profesor Jan Rychlík, pracuje jako historik, a to se zaměřeným na obory, o kterých už tady byla řeč, ale mě ještě zaujalo, že jste také pracoval nějakou dobu v Zemědělském muzeu. Na co jste se tehdy specializoval?
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Já jsem pracoval v Zemědělském muzeu od roku 1985, do roku 1990, dostal jsem se tam na konkurz. A tam jsem se zaměřoval na starší jednak dějiny, dobu Pobělohorskou, protože ta nebyla zatížena politikou, já všechno, co jsem napsal z oboru moderních dějin, jsem psal až po roce 89. Jednu studii mám z jara 1989, když už určité věci díky perestrojce bylo možné publikovat, ale tehdy jsem se zaměřoval hlavně na pobělohorskou dobu, vývoj velkostatků a na pozemkové reformy. To jsem potom zúročil, když se připravoval zákon o půdě v roce 1991, tak jsem byl ve skupině expertů ve Federálním shromáždění, která se na přípravě toho zákona podílela a troufám si říci, já nechci chválit sám sebe, to se nesluší, ale troufám si říci, že přes různé nedostatky tento zákon nám východní Evropa závidí. Já jsem právě v Bulharsku byl v roce 93 na jednom kongresu, kde jsem referoval o transformaci zemědělství u nás a setkalo se to s živým ohlasem, jako přístup umírněný, přístup ne apriorně politický a přístup, který napáchal, řekl bych, to tak asi nejméně škod v dané situaci.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Na Slovensku se ta pozemková reforma vyvíjela podobným způsobem jako u nás?
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
V podstatě ano, samozřejmě Slovensko má mnohem horší půdní podmínky, s tím se nedá nic dělat, když jsou někde hory, tak ty hory tam zůstanou, tomu neumíme poručit. Rozdíl je v tom pouze, že tedy tam mnohem dříve byly provedeny církevní restituce, ještě v době druhé, nebo třetí Mečiarovy vlády a že ta restituce byla omezená tak, jako původně to bylo u nás v roce 1991 na 150 hektarů půdy orné, nebo 250 hektarů půdy jakékoliv. To znamená, do výměry stanovené pozemkovou reformou roku 1919. Tak ten původní zákona federální zněl, ale náš Ústavní soud potom tuto podmínku toho omezení odtamtud vypustil. Na Slovensku tam byla vrácena. Jinak v podstatě nějaké zásadní rozdíly tady nejsou.
/ Písnička /
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Jestliže si dneska povídám s mým hostem, historikem, profesorem Janem Rychlíkem, dnes o státním svátku 28. října o česko-slovenských vztazích, tak v podstatě je to idylka. Dá se říct, že ty vztahy jsou nekonfliktní, ovšem když se člověk posune kousíček dál na východ, a nemusí ani až tak daleko, tak už na Ukrajině se o něčem podobném mluvit nedá. A bohužel ani na Balkáně to není úplně všechno růžové. Čím to je, že zrovna ten Balkán je takový výbušný? Teď zrovna byla taková opravdu velice nepříjemná věc, která se dokonce projevila i ve sportu, jste to nepochybně vnímal při utkání kvalifikace mezi Srbskem a Albánií došlo k takovému, ale opravdu ošklivému incidentu. Co se děje na Ukrajině, to už se ani incidentem nazvat nedá. Čím to je, že čím dál na východ, tak je to výbušnější?
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Ono to není jenom na východ, to se nám tak může zdát, že ano. V minulosti byly výbušné jiné regiony. Koneckonců Baskové se bouří už půl století ...
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Máte pravdu, Irsko taky.
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Irsko, to znamená, můžeme to formulovat tak, že jistě na východě ta situace je výbušnější, ale nedá se říci, že by to byl jenom "barbarský" východ, zatímco na západě by všechno šlo pokojnou cestou. Pokud jde o ten Balkán. Tam je to důsledkem toho, že v Osmanské říši ta etnika byla velice promíšená. Osmanská říše neznala nevolnictví, všichni byli podd..., neznala ani šlechtu v evropském slova smyslu, všichni byli poddanými jeho veličenstva sultána a bylo jedno, kde žijí, všude platili stejnou daň, měli stejné povinnosti a ta sultánská moc úmyslně vytvářela ostrovy muslimů, přesouvala celé etnické skupiny, takže to území je značně heterogenní. A když vznikly novodobé státy na Balkáně, nejprve Řecko, Srbsko, když já jsem se už zmínil, že ta cesta Srbska k nezávislosti je poněkud komplikovaná, Černá Hora, ta teoreticky si udržela nezávislost jako jediná po celou tu dobu, ale nebyla uznávaná mezinárodně, Bulharsko, Rumunsko, tak tyto státy musely řešit otázku, kde budou jejich hranice. Odvolávat se na hranice někdy v hlubokém středověku dost dobře nešlo, ty hranice byly tehdy jenom přibližné, no a samozřejmě od té doby uplynulo 400, nebo 500 let. Takže první Řekové přichází s takzvanou velkou ideou. Megali Idea, že Řecko je tam, kde žijí Řekové. No, jenomže Řekové, kde žijí Řekové? Řekové žili na území někdejší Byzantské říše, v podstatě nejvíce jich bylo v Konstantinopoli, čili v Istanbulu a ostatní národy si utvořily podobnou ideologii. V Bulharsku Celokupna Bulgaria, čili Velké Bulharsko, Bulharsko je tam, kde žijí Bulhaři, Rumuni - Romania Mare, Velké Rumunsko, Bezarábie - Bukovina, tam žijí Rumuni, to je naše, Transylvánie je naše. Podobně máme Velké Chorvatsko, Velké Srbsko, Velkou Albánii. Dokud tyto národy měly proti sobě jednoho nepřítele, Osmanskou říši, tak tyto rozpory byly, abych tak řekl, jako v ledničce, v mrazícím prostoru, nebyly vidět, byly ve stínu. Ale pochopitelně, jakmile Osmanská říše zmizela, tyto rozpory, které už v teoretické rovině nemůžete vyřešit nějakou dohodou, dají se řešit jenom silou, v plné nahotě se objevily na světle božím. Proto vlastně už od konce 19. století na Balkáně probíhají války, to není záležitost 90. let, které jsou o tom, kudy povedou hranice, do jaké míry existující hranice budou kompatibilní s hranicemi etnickými. A pochopitelně takováto válka je vždycky velice krvavá, protože tam jedna straně musí ustoupit. No a ustoupí ta strana, která je poražená, pravdu má ten, jak říká Karel Čapek, kdo má více kanónů. A já se obávám, že zdaleka ještě tento vývoj není ukončen. Například Bosna - Hercegovina, to je sud prachu, ty tři národy, které tam žijí, stále mezi sebou mají napětí a není vyloučeno, jistě si to žádný rozumný člověk nepřeje, ale vyloučit se to nedá, že v budoucnosti dojde k nějakému novému konfliktu. Pochopitelně je tady otázka Albánců v Makedonii, v Černé Hoře, myšlenka Velké Albánie mezi albánskou populací je živá, to jsme viděli právě při tom nešťastném fotbalovém zápasu, ale pochopitelně je to myšlenka, která pro makedonské obyvatelstvo v Makedonii, nebo pro černohorské obyvatelstvo v Černé Hoře je naprosto nepřijatelná.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
A nejhorší bývá válka vždycky občanská, nejkrvavější. Co si budem povídat.
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Pochopitelně občanská válka je nejhorší ze všech válek, které známe, protože tam většinou se neberou ohledy, jelikož jedna strana reprezentuje státní moc a druhá strana je vnímána jako vzbouřenci. Tam vždycky dochází k největším excesům porušování zásad válečného práva a tak dále.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Dnešní Tandem, který byl připraven k 28. říjnu, tedy státnímu svátku a jehož hostem byl historik, profesor, doktor Jan Rychlík, doktor věd, je pomalu minulostí. Takže já vám moc děkuju, pane profesore. Přeju samozřejmě hodně úspěchů ve vašem bádání, ve vaší práci historika i publicisty a samozřejmě i z vlastního hlediska bych si přál, aby těch výbušných míst, o kterých píšete, bylo čím dál tím méně, abyste spíš psal o idylkách, které se odehrávají v té novodobé Evropě.
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
To si jistě přejeme všichni a já děkuji za pozvání.
Jan ROSÁK, moderátor
--------------------
Na shledanou.
Jan RYCHLÍK, historik, odborník na moderní dějiny slovanských národů
--------------------
Na shledanou.
Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je firma NEWTON Media a.s. Texty neprocházejí korekturou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
