Terezínský kabaretiér Karel Švenk

Narodil se 17. března 1917 v pražské židovské rodině. Jeho otec byl krejčí a Karel – čtvrté z pěti dětí – měl od mládí blízko k levici. Jako avantgardní komik a skladatel úspěšně vystupoval s politicky satirickými skeči a během německé okupace na tuto tvorbu navázal.

Ani ne čtyřiadvacetiletý patřil v listopadu 1941 k prvním vězňům terezínského ghetta. „Kluk menší postavy, v černých velkých očích vždy ironický úsměv,“ řekl o něm po válce jiný někdejší terezínský vězeň, herec Evžen Feuerstein. „Jednoho dne za mnou přišel s nápadem vystupovat (…) na sálech a v ubikacích. A tak, když byl relativní klid, jsme chodili obveselovat lidi, kteří nevěděli, co bude zítra.“

Nezůstalo u toho, protože Švenk svá vystoupení svérázného mima postupně rozvinul v ucelená vystoupení. Na osudu vězněných Židů to nic změnit nemohlo. Omezené kulturní aktivity v primitivních podmínkách Terezína nacisté do jisté míry tolerovali; čistě utilitárně, a jak se nakonec ukázalo, především z propagandistických důvodů.

V Terezíně jsou s Karlem Švenkem spjata tři díla: Ztratila se menážkarta, Ať žije život a Poslední cyklista. Navzdory trýznivé skutečnosti našel způsob, jak zachovat lidskost a naději, jeho představení ulehčovala každodenní tíze, inspirovala k odvaze a víře.

„Karel Švenk byl duší terezínského kabaretu,“ napsal v roce 1946 novinář J. R. Kraus. „Jeho humor a satira byly pro nás světlem v temnotách. Dodávaly nám sílu (…) čelit každodenním hrůzám.“

Obzvláštní úspěch měl Švenkův Poslední cyklista, ve kterém nepokrytě poukázal na absurdnost německého pronásledování Židů. V paměti přeživších však nejvíce zůstal jeho Terezínský marš ze hry Ať žije život. Premiéra se uskutečnila ve sklepě na brambory v Sudetských kasárnách a refrén písně na melodii Jaroslava Ježka se pro terezínské vězně stal přímo jejich hymnou:

„Všechno jde, když se chce, / za ruce se vezmeme, / navzdor kruté době humor v srdci máme, / den co den, stále jdem, / sem a tam se stěhujem / a jen ve třiceti slovech smíme psát. / Hola, zítra život začíná / a s ním se blíží čas, / kdy si sbalíme svůj raneček / a půjdem domů zas. / Všechno jde, když se chce, / za ruce se vezmeme a na troskách ghetta / budeme se smát.“

Karel Švenk se takového konce války nedočkal. V říjnu 1944 byl deportován do koncentračního tábora Osvětim a odtud do pracovního tábora v Německu. Při jeho evakuaci pak na pochodu smrti 1. dubna 1945 zahynul.