Restituce na ruský způsob

Novoděvičí klášter na malebném místě na břehu řeky Moskvy není sice z hlediska vysoké pravoslavné hierarchie nejdůležitější a nejstarší v Moskvě (v tomto ohledu ho jistě předčí klášter Danilovský), ale rozhodně je nekrásnější a neznámější. Budovat se začal roku 1524 při smolenské silnici na tzv. Dívčím poli. Mimochodem - to podle legendy za svůj název vděčí tomu, že si tady tatarsko-mongolští nájezdníci vybírali mladé ruské dívky, které pak odvlékali do Zlaté hordy. Již devět let před počátkem výstavby kláštera moskevský kníže Vasilij III. prohlásil, že pokud se ruským vojskům podaří vrátit Moskevskému právě Smolensk, který předtím obsadili Litevci, klášter bude stát. Jakmile se tak stalo, knížecí pokladna ihned vydala 230 kg stříbra na jeho stavbu.      

Klášter byl ženský a fungoval až do roku 1922, kdy ho bolševici uzavřeli. Nové panstvo začalo tím, že v bývalém slavném ženském klášteře otevřelo plně ve stylu bezuzdných, ale falešných bolševických vizí Muzeum osvobození ženy. Pak se expozice proměnila v Historické a umělecké muzeum životního stylu. Část prostor však byla využita vyloženě nemuzejně a v klášterních celách fungovaly dětské jesle, ubytovna ministerstva školství, prádelna, a klášterní jídelna se proměnila v tělocvičnu. Ženský klášter tu byl obnoven díky výnosu prvního ruského prezidenta Borise Jelcina až v roce 1994.      

Gesto současné ruské mocenské špičky vypadá velmi efektně, ale má svá významná omezení. Kupříkladu klášterní hřbitov, jehož úloha v životě ruské společnosti je srovnatelná s rolí Slavína na pražském Vyšehradu, zůstává i nadále v držení města Moskvy, které se ho v žádném případě nehodlá vzdát. Už od 19. století se tu pohřbívaly význačné osobnosti ruského společenského, politického a kulturního života, v čemž pokračoval i sovětský stát. Jsou tu tak pochováni nejen A. P. Čechov či N. V. Gogol, ale také Nikita Chruščov, Vjačeslav Molotov, členové Stalinovy rodiny či nejnověji právě Boris Jelcin.      

Aby však Rusové nepropadali v souvislosti s navrácením Novoděvičího kláštera církvi bláhovým nadějím, ministr kultury Alexandr Avdějev hned po Putinově slibu upozornil, že chystaný návrat dalšího církevního majetku, zabaveného po bolševické revoluci v roce 1917, nemá prý budit očekávání všeobecných restitucí. Od bolševického vyvlastňování uplynulo už skoro století, takže restituce by podle ministra byly kontraproduktivní, jak prý ukazuje i příklad jiných postkomunistických zemí, kde se uskutečnily. Rusko je zkrátka jako vždycky své – i pokud jde o navracení majetku církvi, která pro dnešní ruskou státní moc rozhodně znamená víc než církve pro světskou vládu v jiných významných zemích světa.