Adriana Černá z Člověka v tísni: Když se vrátím domů, mám pocit, že jsem se dostala do ráje

Adriana Černá víc než 10 let působí v organizaci Člověk v tísni.  Před nedávnem se vrátila z mise v Demokratické republice Kongo, kde Člověk v tísni pomáhá lidem přežít. O svých zážitcích si povídala s moderátorkou Pavlínou Kyselovou:

Jak se cítíte, když se vrátíte do Evropských poměrů, z těch řekněme nekomfortních v Kongu?

Ze začátku, když se vrátím (domů), tak mám pocit, že jsem se dostala někam do ráje, na úplný vrchol civilizace. Mám záchvaty štěstí, že z kohoutku teče pitná voda, že večer můžu chodit sama po ulicích. Pokaždé když se odněkud vrátím, hrozně si to užívám. Vidím jak je Česko nesmírně bohatá, rozvinutá a bezpečná země. Tím nechci říct, že by se tady všem žilo skvěle, ale ve srovnání s rozvojovými zeměmi se tu máme nádherně.

Co vás do Člověka v tísni zavedlo?

Jsem v Člověku v tísni možná dokonce čtrnáctým rokem. Jsem rodačka z Aše, po vystudování gymnázia v Aši jsem se přestěhovala do Prahy, začala jsem studovat univerzitu. Neměla jsem tam společenské sítě a napadlo mě se podívat na web Člověka v tísni. Protože jsem měla dost času, tak jsem se přihlásila.

Jakým způsobem se pomáhá přímo v Kongu?

V Kongu pracujeme už patnáct let. Zakládali jsme tam misi s tím, že jsme tam měli kliniky na pomoc ženám jako obětem sexuálního násilí, které je tam běžné a používané jako válečná zbraň. Za těch patnáct let se naše programy proměnily na boj s dětskou podvýživou. V Kongu trpí podvýživou enormní množství dětí. Každé druhé je podvyživené. Programy se zaměřují na děti a osvětu rodičům. Pomáháme v místech, která jsou bohem zapomenutá. Česká republika a Člověk v tísni je tam jako pojem, jsme tam oblíbení a respektovaní.

Proč je situace v Kongu ohledně výživy tak špatná? Jaké jsou její zkušenosti z cest? Jak se dokáže od strašlivých příběhů oprostit? I to uslyšíte v rozhovoru!