Američtí Židé, kteří přežili holocaust, Němce nenávidí, evropští naopak. Je to o komunikaci, vysvětluje Radil, muž, který se vrátil

Čtěte také

Leželi jsme ve světě mrtvých a přízraků. Od osvobození tábora Osvětim uplyne 75 let

„Pamatuji si přesně tento den před 75 lety. Dostal jsem za úkol hlídat tábor spolu s dalším chlapcem. Z okna jsme viděli utíkajícího německého vojáka v uniformě wehrmachtu. Tahal svoji zbraň po sněhu. Napadlo mě: kdybychom měli pušku, můžeme ho zastřelit. A můj společník mi řekl: Proč bychom ho měli zabíjet? Je konec války,“ vzpomíná v pořadu Osobnost Plus Tomáš Radil.

Nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor Auschwitz - Birkenau osvobodila sovětská Rudá armáda v sobotu 27. ledna 1945 odpoledne. Ještě 3 dny před tím chlapec nevěděl, jestli přežije.

„Nechali nás nastoupit a ptali se, jestli je někdo Žid, nebo ne. Pak nás rozdělili do dvou skupin. Ta první, nežidé, měla zabít Židy, nacisté potom je. Už ale neměli čas. Zamkli nás do skladu a víckrát jsme je neviděli,“ vzpomíná jeden z posledních žijících svědků nepopsatelných hrůz koncentračního tábora.

Tři přikázání

Zvyknout si po válce na normální poměry bylo podle něj velmi obtížné z mnoha důvodů. Nezapomenutelné hrůzy, které prožili, i návraty domů. „Kam se celý okruh lidí kolem nich nevrátil. Museli začínat znovu. Někomu to šlo lépe, někomu hůře a byli takoví, kteří se normálně do života nezapojili. Vždy to ale chtělo hodně času,“ popisuje zkušenosti.

Čtěte také

Do transportu jsem šla dobrovolně, za rodinou. Maminku jsem už ale nikdy neviděla, říká Lydie Tischlerová, která přežila Terezín i Osvětim

Řada lidí přiznala, že po návratu domů trpěla pocity provinění. Oni se vrátili a jiní nepřežili. Tomáš Radil tyto pocity nikdy neměl. „Viděl jsem, jak si vraždění a hrůza nevybírají, že je vše otázkou náhody. A také otázkou toho, jak je člověk schopen pochopit fungování systému,“ říká.

„Držel jsem se tří přikázání. Nevezmeš nikomu jídlo, protože by umřel hlady, nikomu neuškodíš, a pomůžeš, když můžeš,“ vysvětluje přežití v Osvětimi. Stejnými zásadami se řídí dodnes.

Komunikace zlepšuje mezilidské vztahy

Tomáš Radil vystudoval v Praze medicínu, stal se lékařem a vědcem. Zaměřil se na výzkum agrese a nenávisti, ke kterému ho přivedla právě zkušenost z koncentračního tábora. Je přesvědčený, že zkušenost holocaustu je třeba soustavně připomínat. Na stále častější útoky na Židy v Evropě nahlíží s obavami.

Čtěte také

75 let po osvobození Osvětimi východoevropské země stále překrucují svou roli v holokaustu

„Ukazuje se, že se tomu mělo zabránit plánovanou rekonciliací, naučit se spolužití. Bohužel. Tato idea nebyla po válce uplatněna, ani u Němců ani u jiných národů, které hrály nějakou negativní roli v holocaustu. Nikdo jim nevysvětlil, jak k tomu mají přistoupit. Nemusí každého napadnout, že mírové spolužití je lepší,“ konstatuje profesor Radil.

V této souvislosti připomíná výsledky amerického výzkumu, který šetřil, jaký vztah mají evropští a američtí Židé, kteří prožili holocaust, k německému národu.

„Výsledek byl takový, že ti, kteří žijí v Americe, Němce nenávidí. Ačkoli se mají dobře a nemají s nimi nic společného. Židé, kteří žijí v Evropě, mají k Němcům dobrý vztah. Je to tím, že spolunažívají a komunikují. To zlepšuje vztahy mezi lidmi. Když lidé komunikují, zjistí, že se od těch ostatních neliší,“ shrnuje profesor Tomáš Radil.  

Jak vzpomíná na svůj návrat z koncentračního tábora, co říká o nenávisti ve společnosti, situaci v dnešní Evropě? Poslechněte si celý rozhovor Barbory Tachecí s profesorem Tomášem Radilem.