Baťa nechal u Ratíškovic postavit dráhu pro uhlí, dnes po ní šlapou turisté na drezínách

„Baťova důlní dráha končila až sudoměřickým výklopníkem na Baťově kanále, my ale využíváme jen část trati, zhruba tři kilometry,“ říká správce výletních šlapacích drezín Miroslav Toman. Drobnou záludností výletní trati je, že od Ratíškovic vede příjemně z kopce, cestou zpátky do depa ale musí turisté trochu šlápnout do pedálů.

Samotné šlapací drezíny vypadají jako podvozky malých železničních vagónů osázené rotopedy. Turisté se tak pohybují vlastní silou. Zvládne to prý každý. „Nejvíc si užívají děti ve věku tak kolem deseti let, těm se zdá většinou trasa příliš krátká. Kdo ale většinu času vysedává u počítače a pokuřuje, ten se tady přece jen trochu zapotí,“ popisuje zkušenosti s návštěvníky Toman.

Výletní trasu u Ratíškovic brázdí celkem tři drezíny, na každé se může svézt až šest lidí. „Na jedné koleji se ale nedá předjíždět. Pokud chce tedy posádka rychlejšího stroje mermomocí dopředu, musí si lidé vyměnit drezíny a přesednout si,“ vysvětluje správce.

Muzeum ve vagónu představuje historii železnice, těžbu uhlí i současnou turistiku

Trať vede z mírného kopce|foto: Hana Ondryášová

Turisté loni v Ratíškovicích absolvovali na drezínách asi 1.100 jízd, průměrně se při každé svezou čtyři lidé. Další návštěvníci přijíždějí do stanoviště drezín proto, aby si prohlédli muzeum, které se nachází ve dvou propojených historických vagónech.

Uvnitř vysloužilých železničních vagónů si mohou návštěvníci mimo jiné připomenout, že se před desítkami let ještě cestovalo na dřevěných lavicích. Původní okna ale zakrývají informační panely, které mapují historii těžby uhlí v regionu. „Každý ví, že Baťa šil boty, ale málokdo tuší, že v Ratíškovicích také těžil uhlí,“ vysvětluje Miroslav Toman.

Právě kvůli dolům a přepravě uhlí vznikla ratíškovická železnice i navazující unikátní vodní cesta Baťův kanál. I ten dnes slouží turistice. „Každá dědina u Baťova kanálu má dnes přístav, kde půjčuje loďky nebo hausbóty,“ dodává Toman.