Biskup Václav Malý: Před každým výslechem jsem měl strach a modlil jsem se, abych obstál
S biskupem Václavem Malým si připomínáme události 17. listopadu přímo z arcibiskupského paláce. „Je potřeba vidět různorodost společnosti, a ne se uzavřít do bubliny a vidět jen tu svoji ideologii.“
Byl výraznou osobností sametové revoluce, signatář Charty 77, mluvčí Občanského fóra a také moderátor masových protikomunistických demonstrací. Václav Malý vyrůstal v katolické rodině a jeho rodiče se mu vše, co mu nebylo jasné kolem víry, bible a církve, snažili vysvětlit. „V raném dětství jsem přijal víru od rodičů a dostal ji vlastně zadarmo. Ale samozřejmě jsem ji musel také očistit.“
O tom, co bude studovat, přemýšlel dlouho, protože ho zajímala i architektura a byl fanouškem archeologie. „V budoucnu jsem chtěl být někde na vykopávkách v Sýrii nebo Jordánsku.“
To se psal rok 1968, ve společnosti se vzedmula nálada a v lednu 1969 se upálil Jan Palach. „Pak to začalo utichat a já si říkal, že přece nemohu mlčet jen proto, že lidé zase začali být opatrní a měnila se nálada ve společnosti. Tak jsem si řekl, že jako kněz chci nabádat lidi k tomu, aby měli tu svobodu v sobě a uměli ji projevovat a aby to bylo v pokoře a šířeno srdcem. Takže to rozhodnutí studovat teologii padlo až před maturitou na jaře 1969.“
Strach jsem měl často
Říká se, že víra je dar a kdo jí byl obdařen, lépe snáší těžkosti života. „Mělo by to být pravidlo, ale není to tak, protože i poctivě žitá víra přináší jisté pochybnosti, únavu a spoustu otázek, na které by si měl člověk poctivě odpovídat.“
Na vlastní kůži pocítil útlak, byl sledován, mnohokrát vyslýchán na policii i zbit. Ale už se k tomu nechce vracet, ve své cestě viděl smysl. „Vyrovnat se s obtížemi pomáhá člověku růst. Jsem rád, že jsem měl tu sílu jít dál. Podepsal jsem Chartu 77 a angažoval se v různých občanských iniciativách, ale základem byla víra, že má člověk tu vnitřní svobodu.“
Ve svém okolí viděl, že se dá žít i klidněji, ale z přesvědčení se chtěl zastávat přehlížených, pronásledovaných a těch, kdo jsou nějak vyřazení. „Tu pravdu jsem chtěl žít. I proto jsem podepsal Chartu 77. Víra je dar a jsem rád, že jsem ten dar dostal.“ To však neznamená, že by neměl obavy.
„Strach jsem měl velmi často a je důležité si to umět přiznat. Před každým výslechem jsem měl strach a modlil jsem se, abych obstál. A když jsem si to přiznal, pustil strach k sobě, a nebylo to kolikrát vůbec příjemné, tak jsem to překonal. Ale nikdy jsem tam nešel jako suverén.“
Rozhodující okamžik roku 1989
V době listopadových událostí, konkrétně 17. listopadu 1989, byl na severní Moravě. „Jezdíval jsem tam povzbudit statečné lidi, kteří žili mimo Prahu. A události šly pak velmi rychle. Mluvil jsem s vysokoškoláky, věděl jsem, že se chystají akce.“
Na Letenské pláni přednášel Otčenáš před statisícovým davem, kdy se dva příslušníci Veřejné bezpečnosti přišli omluvit. „Tady jsem měl také strach, jak lidé přijmou ty dva policisty, kteří byli na Národní třídu vysláni proti studentům. Od těch policistů to byla velká odvaha, oni nemohli vědět, jak ten dav bude reagovat. A lidi byli velmi tolerantní.“
Václav Malý už dnes neanalyzuje možnost, že to tenkrát také nemuselo vyjít. „Roli hrála samozřejmě víra, bylo to boží vedení. Marta Kubišová nebo fotbalista Hašek, to byla známá jména, ale nás lidé neznali, přesto nám byli ochotni naslouchat. A já mluvil, ani nevím, kde se to ve mně vzalo.“
Promlouval z balkonu Melantrichu na Václavském náměstí a měl vnitřní radost. „Rozhodujícím okamžikem pro mě byla středa, kdy deset tisíc kováků z ČKD napochodovalo na Václavské náměstí a kdy už nikdo nemohl říct, že je to záležitost nějakých disidentů, ale že je to záležitost lidí, kde nehraje roli sociální postavení. A buďme spravedliví, rozhodující také bylo, že Ladislav Adamec, tehdejší funkcionář, vyjednal v Moskvě, že Sověti nebudou zasahovat,“ vzpomíná Václav Malý a dodává: „Ty události by se připomínat měly, protože ne vždy je vyhráno. Je také potřeba mluvit s různými lidmi, vyslechnout je, i když s nimi nesouhlasím. Jinak začnete vidět jen tu svoji ideologii.“
Jsou hrůzy minulých režimů dostatečně vštěpovány novým generacím? Proč si myslí, že naše demokracie je kulhavá a v čem vidí nebezpečí? Kdy se poprvé setkal s Václavem Havlem? Poslechněte si ve svátečním vydání pořadu Alex a host.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka