Bylo zmatení lidských jazyků trestem nebo osvobozením?

14. říjen 2007

Ješajahu Leibowitz, který žil v letech 1903 - 1994, patří k nejvýznačnějším moderním izraelským náboženským myslitelům. K jeho odkazu, který brilantně propojuje náboženskou tradici judaismu s aktuálními otázkami, se nyní obrátíme Leibowitzovým zamyšlením nad částí První knihy Mojžíšovy, jež byla včera zahrnuta do pravidelného čtení Tóry při šabatové bohoslužbě.

Příběh o stavbě babylónské věže, který ústí ve zmatení lidských jazyků, patří k nejznámějším v Tóře. Většina vykladačů toto zmatení chápe jako Boží ortel. Mně se však naopak zdá, že nejde o trest, nýbrž o velký čin nápravy ve prospěch lidského rodu. Hlavní význam příběhu o babylónské věži totiž vůbec nespočívá v pokusu vystavět tuto věž, ale v tom, co nám Tóra říká předtím: "Celá země" měla jednu řeč a stejná slova. Po neúspěchu vystavět věž se objevují nové jazyky, které stejná slova neobsahují. Zdá se mi tedy, že omyl či hřích generace po potopě nespočívá v budování města a věže, ale v plánu vytvořit díky těmto umělým prostředkům nový stav: Měla panovat jedna řeč a stejná slova, vše by bylo centralizováno, což v našem moderním jazyce nazýváme totalitarismem. Spoustě naivků kolem nás by takové uspořádání mohlo připadat ideální: Celé lidstvo by tvořilo jeden nerozlišený, a v důsledku i bezkonfliktní monolit. Pro toho, kdo přemýšlí, však neexistuje děsivější možnost než tento umělý konformismus s jedním městem a jednou věží jako symboly soustředění všeho lidstva kolem jediné myšlenky, aby nebylo ani rozdílů v názorech, ani střetů mezi různými koncepcemi a odlišnými hodnotami. Nelze si představit strašnější tyranii než tuto; větší sterilitu myšlení a morálky, než když není výjimek a odchylek vůči tomu, co bylo pasováno na patřičné.

Naštěstí Bůh ve své milosti a soucitu k lidskému rodu této možnosti zabránil. Vytvořil lidstvo, v němž se nemůže stát, že by se z jeho všeobecného sjednocení zrodil totalitarismus. Naopak dal vzniknout lidskému rodu s rozmanitostí a protiklady, rozrůzněným myšlením a hodnotami. Povolal k životu společenství, v němž lidé musí bojovat za své hodnoty, cíle a přání, které se liší od člověka k člověku.

Historik Edward Gibbon prohlásil, že lidské dějiny nejsou ničím jiným než dějinami zločinů, bláznovství a katastrof spáchaných lidským rodem. Řekl pravdu, avšak ne celou pravdu. Je skutečností, že dějiny jsou dějinami zločinů, bláznovství a katastrof, ale též platí, že dějiny jsou dějinami boje národů proti těmto zločinům, bláznovstvím a katastrofám. Neustálá existence tohoto boje bez ohledu na dobu a společnost propůjčuje dějinám lidského rodu mravní význam. Nikoliv náhodou se první Boží služebník praotec Abrahám mohl se svou vzpourou proti modloslužebnému světu svého otce Teracha objevit až po události s babylónskou věží, kdy se pro celé lidstvo skoncovalo s jednou řečí a stejnými slovy. Ve světě jedné řeči a stejných slov by se žádný Abrahám nemohl proti Terachovi pozvednout. Bůh nám projevil svou lásku, když nás ušetřil totalitního sjednocení. Dovolil člověku - a dokonce mu to uložil - aby za myšlenky a hodnoty bojoval. I když si tento boj žádá velké oběti, mají svůj význam.

autor: Leo Pavlát
Spustit audio