Centrální část ostravského sídliště Poruba je výkladní skříní architektury socialistického realismu
Široký bulvár, rozmáchlý oblouk, zdobnost, symetrie, domy s vnitrobloky a dvory v zeleni. Taková byla idea nového města, které se zrodilo v duchu socialistického realismu a mělo být protipólem staré černé Ostravy protkané doly a hutěmi. Architektura padesátých let se vepsala do tváře ostravské Poruby, dnes jedné z pozoruhodných částí města. Obytná čtvrť našla inspiraci v sovětském vzoru i renesanci.
Náš výlet v čase začínáme v porubské ulici U Oblouku. Oblouk je jedna z ikonických staveb v rámci architektonického celku v duchu sorely. „Ten Oblouk tady nabývá hned několik forem. Oblouky fungují jako průjezdy a průchody, ale tady i samotná budova má tvar oblouku. A je to budova, která je jakousi československou odvozeninou jednoho z paláců z počátku 19. století v Petrohradě,“ ukazuje ostravský historik Petr Lexa Přendík, který ostravskou Porubou provází.
Zkratkové slovo sorela lze rozklíčovat podle prvních slabik, tedy SOcialistický REalismus. Poslední slabika LA odkazuje na příjmení architekta Zdeňka Lakomého, který byl architektem socialistického realismu, projektantem a malířem.
V Ostravě-Porubě jde sice o architekturu socialistického realismu, která je ale zároveň inspirovaná tradicí české renesance a neorenesance. „Fasády jsou takové pískové, jsou v nich takzvaná psaníčka neboli sgrafita, v horním patře jsou vidět i nástěnné malby,“ popisuje Petr Lexa Přendík.
A poukazuje na dobově příznačné umělecké dílo přímo nad hlavním průjezdem na vrcholku historické budovy. „Představuje buď odchod do práce, nebo návrat z práce. Tím, že jsme v socialistickém realismu, tak vidíme opravdu reálné postavy. Vidíme dělníky, úředníky, zvířátko i jízdní kolo. A uprostřed toho všeho symbol hornictví, zkřížené kladivo a mlat a to vše ještě ověnčeno lipovou ratolestí,“ popisuje historik, co všechno je ztvárněno.
Pod taktovkou sorely je vystavěný celý I. a II. porubský obvod. „Tady od Oblouku až po Opavskou třídu a řekněme od poloviny Hlavní třídy, kde se nachází velký rondl, až po třídu 17. listopadu. Takže je to docela velké sídliště,“ upřesňuje historik.
Porubské Věžičky
Druhou zastávkou na naší poznávací trase jsou porubské Věžičky. Další historická stavba neodmyslitelně spojená s tématem. „Jde o docela dlouhý blok, který má dvě krajní dominanty. Ta vyšší je připomínkou starého pražského domu, který se nacházel ve Vodičkově ulici. Byl to dům U Lhotků, který byl typický tou oplácanou, neorenesanční architekturou z konce 19. století. Ta se stala inspirací pro stavbu porubských Věžiček,“ vysvětluje Petr Lexa Přendík.
Věžičky zdobí neorenesanční arkýře, které připomínají architekturu Jindřichova Hradce. A také sgrafita či sluneční hodiny ve štítě. Nechybí ani budovatelské heslo. „V úrovni posledního patra pod korunní římsou vidíme alegorii dětských her napříč jednotlivými ročními obdobími. Máme tam sáňkování, bruslení, pouštění draků, nechybí tam hokejka, jeden z chlapců čůrá na okýnko. Máme tam hrábě, švihadlo, na zbylých stranách fasády jsou dětské hry jako pouštění letadla či kuželky,“ popisuje dům Přendík.
Centrální část sídliště Poruba je jedním z nejvýznamnějších komplexů postavených ve stylu socialistického realismu, a proto byla také v roce 2003 prohlášena za městskou památkovou zónu. Plánované obří město ovšem nikdy nedostalo konečnou podobu, některé vize architektů zůstaly pouze na papíře, třeba vodní kanál, který měl zrcadlit odraz Nové Ostravy na hladině.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
