Červený dům ve Valašských Kloboukách nebyl sídlem kata. Žili v něm soukeníci

Červenému domu se říká také Katův dům. „Protože si někdo, předpokládám nějaký učitel, na konci 40. let vymyslel pověst, která se dobře poslouchala. U lidí se ujala, a proto dodnes říkají Červenému domu také Katův dům,“ vysvětluje Petr Odehnal z Městského muzea Valašské Klobouky. „Kat tu ve skutečnosti nikdy nežil. Pověst přesto říká, že korýtkem, které trčí ven z jedné stěny domu přímo do ulice, vytékala krev popravených,“ dodává Odehnal.

Všechno bylo ale samozřejmě jinak. Dům v rohu náměstí si postavili bratři a mistři soukeničtí Dobiáš a Benedikt Tomaštíkové v roce 1781. Tedy téměř 30 let poté, co Valašské Klobouky přišly o hrdelní právo. Korýtko ve skutečnosti ústilo do kuchyně a sloužilo jako důmyslný historický odpad.

A proto je dnes v Červeném domě umístěná expozice věnovaná nejslavnějšímu klobouckému řemeslu – soukenictví, spolu s plátenictvím a barvířstvím. Největší raritu představuje historický a dodnes funkční tkalcovský stav. Pro větší skupiny návštěvníků je připravena dokonce ukázka tkaní.

V Červeném domě je expozice věnovaná nejslavnějšímu klobouckému řemeslu – soukenictví, spolu s plátenictvím a barvířstvím|foto: Saskia Mišová

„Původně na tkalcovském stavu pracovali dva lidé vedle sebe. Zajímavé je, že ten, který pracoval nalevo a levou rukou ovládal člunek, byl líp placený, než ten, který seděl vpravo. Důvod je prostý. Pracovat levou rukou bylo pochopitelně náročnější. Pokud byl soukeník levák, přišel k větší mzdě zadarmo,“ vysvětluje Petr Odehnal.

V muzeu jsou k vidění i ukázky modrotisku. Prohlídnout si můžete na tři desítky modrotiskových forem, které se používaly při barvení látek. Nejčastějším a nejoblíbenějším motivem byly květiny.