Chcete sklízet ovoce sladké jako cumel? Zasaďte si cicimek
Cicimek neboli čínská datle, latinsky ziziphus, se běžně pěstuje v exotických zemích, například v Thajsku. Na chuť mu ale podle zkušeností zahradníka Ladislava Kubelky přicházejí i čeští zahrádkáři.
Pokud máte tedy větší zahradu a rádi experimentujete, můžete vyzkoušet pěstování cicimku, nebo známějšího fíkovníku. A pokud chcete ochutnat kaki, zasaďte si tomel japonský.
Cicimek díky mrazu sládne
Cicimek je stromek, který vyroste maximálně do výšky kolem třech, čtyřech metrů. Sklízí se na podzim. „Plody jsou datle, které postupně mrazem získávají rezatou barvu a hlavně díky mrazu získávají větší množství cukru. A ty plody jsou pak ohromně sladké, proto cicimky nebo se jim také říká čínské datle,“ upřesňuje zahradník Kubelka.
Fíkovníky u nás už nejsou vzácností
Otepluje se, pociťujeme to všichni. Díky tomu se u nás začíná dařit i fíkovníkům a moruším. Mnoho odrůd bez problémů dozraje a dočkáme se sladkých plodů.
„U fíkovníků počítejme s dostatkem místa, i když existuje i zakrslá odrůda, která vyroste jen do dvou metrů. Doporučuji peretu, ta je vyšlechtěná ve Švýcarsku v Alpách, proto je odolná,“ radí Ladislav Kubelka a doporučuje také odrůdy brown turkey nebo francesko.
Kaki roste na tomelu
Také strom tomel japonský, na kterém roste ovoce kaki, se uchytil na českých zahradách. Momentálně se podle Kubelky prodává několik odrůd. „Kaki jsou oranžové plody, které známe z hypermarketů. Ale nečekejme, že vypěstujeme stejně velké jako ve Španělsku. Chuťově jsou ale vynikající.“
„Navíc odrůda royo brilante nepotřebuje opylení včelami. Strom u nás bez problémů roste. Vyroste podobně jako jabloň, plodí na podzim, ale plody se nechávají přemrznout. Je to jediné ovoce, které se sklízí až po opadu listí,“ dodává zahradník.
Poslechněte si reportáž v našem Hobby magazínu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
