Co čeká děti na příměstském táboře, Polsko a Izrael se přou o minulost a jak vyluštit jméno na hrobě

4. červenec 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Svitek Tóry, místo původu neznámé, 19. století

Co se dělá na židovském příměstském letním táboře? Polsko a Izrael se opět dostaly do sporu o minulost. A jak poznat na židovském náhrobku, jak se pochovaný jmenoval?

Za poznáním na příměstský tábor

Prázdniny právě začaly a děti konečně mohou po měsících lockdownu vyrazit za zážitky. Pražské Židovské muzeum přichystalo hned dva příměstské tábory na červenec a srpen. Děti čekají hry, vyrábění, luštění šifrovaných vzkazů, výlety a mnoho dalšího. Se Zuzanou Pavlovskou z Oddělení pro vzdělávání a kulturu Židovského muzea v Praze natáčela Daniela Brůhová.

Červencový tábor je zaměřený na menší děti o 6 do 10 let. Půjde po stopách vojvody Čecha, jak říká Zuzana Pavlovská: „Rozhodli jsme se, že zkusíme dětem přiblížit pověsti, ale i Židovské Město a propojit nejstarší historii naší země. Připravujeme různé výlety na Vyšehrad, na Tetín, ale i na Starý židovský hřbitov, budeme ,válčitʻ na Petříně i na Vyšehradě.“

Druhý tábor proběhne od 9. do 13. srpna a bude pro starší děti. Jmenuje se: Co se skrývá v muzeu.

„Budou s námi spolupracovat restaurátoři. Představí předměty, které už často nikdo neví, k čemu byly používány, anebo jsou neznámé, protože se týkají židovské tradice. Zároveň také ukáží, jak se restaurují staré tisky, naučíme se opravit knížku, jak se pracuje s papírem. Myslím, že by to děti mohlo navádět k tomu, aby navštěvovaly muzea a zajímaly se, jak muzeum vlastně funguje uvnitř. Že to není jenom expozice, ale že je také třeba předměty pro expozici připravit,“ uzavírá Pavlovská.

Polsko s Izraelem se přou o dějiny

Mezi polskou vládou, polskými Židy a Izraelem to opět jiskří, tentokrát kvůli zákonu, který možná omezí možnosti obětí holokaustu žádat o navrácení majetku. Spor navíc propukl v době kulatého výročí jiných událostí, které poznamenaly polsko-židovské vztahy. O tom, co se to mezi Varšavou a Jeruzalémem děje, hovoří Jan Fingerland.

„Začátek nejnovějšího kola sporu mezi Polskem a Izraelem byl nenápadný. Dolní komora polského parlamentu schválila zákon, kterým stanovila hranici, po které už nikdo nebude moci žádat majetek zkonfiskovaný kdysi nacisty, a později komunistickým Polskem. Tato hranice by měla být třicet let. Ke stanovení nějakého administrativního limitu už před několika lety vyzval polské politiky tamní ústavní soud,“ uvádí Fingerland.

Proti tomu se ale ozvaly hlasy, že tento krok vlastně znemožní dořešit restituční spory, včetně těch, které se týkají židovských přeživších. „Tento názor formulovali i izraelští představitelé, ale také americká ambasáda nebo některé židovské organizace. Polská vláda se proti tomu ostře ohradila s tím, že Izraelci nechápou polské zákony,“ upozorňuje Fingerland.

Podle Fingerlanda „bylo ale zřejmé, že tak docela neutrální postoj k věci vláda nemá, například sám premiér Morawiecki prohlásil, že Polsko nezaplatí ani zlotý za německé zločiny – jenže ve sporu nejde o to, že by Polsko mělo něco někomu platit ze svého, ale vracet, co na počátku někomu zabavili Němci, ale dnes je v polských rukou. Nakonec si Izraelci předvolali polského velvyslance v Izraeli a Poláci vzápětí izraelského velvyslance v Polsku.“

Jde o zatím poslední kolo polsko-izraelského sporu, který se de facto týká výkladu společné minulosti, zejména z období nacistické okupace Polska. Shodou okolností právě na tyto dny připadají dvě kulatá výročí dvou velmi bolestných událostí.

Jedním je masakr polských Židů v Jedwabném, který se odehrál 10. července roku 1941. Tehdy polští venkované zavraždili asi 340 místních Židů, ale až do nedávné doby se soudilo, že pachateli byli němečtí okupanti. Druhým výročím je pogrom v Kielcích, jenž se odehrál 4. července roku 1946, tedy až po válce. Obětí násilností ze strany polských vojáků, policie i řadových civilistů bylo 42 Židů, často nedávno přeživších válku.

„Část polské společnosti si tyto bolestné okamžiky připomíná, jiná část ale odmítá jakýkoli podíl Poláků na zabíjení Židů, a jakékoli pokusy o debatu o polské roli při holokaustu považuje za pokus o očernění národa, který za války trpěl nejvíce, ale jsou mu přitom odpírána práva. Jiní Poláci jsou připraveni takový jednoznačný obraz zpochybnit. Podle všeho se zdá, že spor o výklad židovských dějin v Polsku zatím ukončen není,“ uzavírá Jan Fingerland.

Jak vyluštit jméno nebožtíka na židovském náhrobku

Až na svých prázdninových cestách pojedete kolem nějakého židovského hřbitova, určitě neváhejte a běžte se na něj podívat. I když neumíte hebrejsky, můžete vyluštit, jak se pochovaní jmenovali. Návod, jak na to, nabízí ve svém příspěvku Leo Pavlát.

Nejstarší náhrobky byly až do konce 18. století psány jen hebrejsky a není ani třeba znát biblický jazyk, abychom nejednou uhodli jméno zemřelého.

„Když biblický praotec Jákob žehnal svým synům, použil různé příměry. Judu nazval ,mladým lvemʻ, a znamení lva tak na náhrobku provází nejen toto jméno, ale třeba i nositele jména Arje, což hebrejsky znamená lvíče. Co víc, od 19. století se znamení lva objevuje i u odvozených německých příjmení Löw, Löwy, Löwenstein,“ vysvětluje Pavlát.

V tomto i v dalších případech to souvisí s tím, že po roce 1787 Židé museli přijmout rodinná jména. Vybírat si směli jen z německého seznamu anebo si za jiné jméno připlatit.

„Ne vždy si to mohli dovolit, a potom třeba vyobrazení myši, tchoře nebo husy upozorňují na náhrobní kámen rodiny Maiselů, Tchorschů nebo Gansů. Vznešeně naproti tomu působí orel – na náhrobním kamenu znamení rodiny Adlerů. Kohout upomíná na zemřelé rodiny Hahnů, ryba Karpelesů nebo také Fischelů – Fischlů, zatímco holub, hebrejsky jona, upozorňuje na zesnulého tohoto jména. Častěji však vyobrazení ptáčka na židovském náhrobku, hebrejsky Cipora, provází místo posledního odpočinku ženy tohoto jména či v jazyce jidiš s patrným vlivem němčiny ženy jménem Fejgele,“ pokračuje Pavlát.

„Vrátíme-li se však k praotci Jákobovi, ten svého syna Naftaliho přirovnal ke ,štvané laniʻ. Symbol jelena, hebrejsky Cvi, potom označuje náhrobní kameny mužů toho jména, ale později německy i česky psaných Hirschů – Hiršů. Jákobův nejmladší syn Benjamin je zase v Bibli spojován s vlkem a toto vyobrazení pak odpovídá hebrejskému jménu Zeev nebo německému příjmení Wolf. Zvláštní osud si na židovských náhrobních kamenech vydobylo starověké jméno Isachar. Tohoto svého syna praotec Jákob přirovnal ke ,kostnatému osluʻ. Místo osla však náhrobní kameny nesou vyobrazení medvěda, což odpovídá hebrejskému vlastnímu jménu Dov nebo příjmení Ber,“ vypočítává Pavlát.

„Konečně, abychom nemluvili jen o mužích, připomeňme ještě dva symboly pro ženská jména. Růže či květina na náhrobním kameni patří ke jménům Rosa, Rejzl či Blume, zatímco studna se na základě biblického vyprávění pojí se jménem Mirjam,“ uzavírá Leo Pavlát.

Magazínem o židovském životě provází Tomáš Töpfer.

autoři: Tvůrčí skupina publicistiky - náboženské vysílání , Noemi Fingerlandová
Spustit audio