David Prachař: Rád poznávám nové lidi, i proto hraji ve čtyřech divadlech

„Otce jsem znal a vnímal jako každé dítě, tedy především jako svého tátu. To, že byl herec, doma moc neventiloval. O své profesi mluvil až nepřirozeně málo. Divadlo, to je především komunikace. A to je šíleně vyčerpávající. Člověk furt komunikuje s diváky, s kolegy, s režisérem, s institucí, ve které hraje. A taky sám se sebou, což je nejtěžší druh komunikace. Když je člověk potom doma, tak se uzavírá do rodinného života. Tak to má snad každý herec, tak to mám já a tak to měl i můj otec.“

„On sice měl širší okruh přátel, ale ti se pohybovali v široké profesní škále. Zdaleka to nebyli pouze herci nebo lidé kolem divadla. Těch bylo dokonce minimum. Téměř nikdo z jeho rodinných přátel nebyl z divadla. Mezi jeho nejbližší přátele patřil psychiatr Zdeněk Eis a pak nějaký Lojza Mottl, úplně obyčejný člověk, který byl naším sousedem. Takže když vzpomínám na otce, mám s ním divadlo spojené jen tak, že skoro každý večer odjížděl v půl šesté z domova na představení a vracel se kolem půlnoci,“ vzpomíná.

Herci Tomáš Matonoha a David Prachař při zkoušce inscenace Příliš tichý nos v pražské Nekázance.|foto:Pražské Quadriennale

Malý David Prachař rád chodil na výstavy, hodně četl, učil se na kytaru, na housle, na saxofon a jako divák měl velmi rád film. Původně uvažoval o studiu kunsthistorie, nakonec však absolvoval herectví na DAMU. Po absolutoriu získal angažmá v divadle S. K. Neumanna (dnes Pod Palmovkou), kde se setkal s velkou režisérskou osobností - Janem Grossmanem.

Zásadní význam pro jeho herecký projev mělo angažmá v Divadle Komedie, kde vytvořil portréty hrdinů světové dramatiky: Lenglumé z Labichovy frašky Okno do hlavy, senzitivně rozpolcený Hamlet, Clov v Beckettově Konci hry, Solený ve Třech sestrách, Šťastlivec v Ostrovského Lese a Faust v Marlowově Tragické historii o doktoru Faustovi.

David Prachař a Kateřina Winterová v Králi Learovi v ND|foto:Bohdan Holomíček

Od roku 2002 patří k oporám činohry Národního divadla (titulní postavy v Cyranovi z Bergeracu a Shakespearově Koriolanu, Habršperk v Našich furiantech, Jan ve Stoppardově Rock'n'rollu, Billem Fordhamem v Lettsově Srpnu v zemi indiánů, Bérengerem v Ionescově Nosorožci, Trigorina v Rackovi, Mouchu v Šamberkově Jedenáctém přikázání, Orgona v Tartuffe Impromptu!, Jaga v Shakespearově Othellovi, Vladimíra v Beckettově Čekání na Godota atd.).

Hostuje i na jiných pražských scénách: Divadlo na Vinohradech (Molièrův Misantrop), Divadlo v Dlouhé (Stavrogin v Běsech), Letní shakespearovské slavnosti (šašek v Králi Learovi, Macbeth) a Divadlo Viola (Novecento).

Logo|foto:Český rozhlas

„Vždycky jsem dost měnil angažmá a přechody mně spíš dělaly radost, bavilo mě přijít někam jinam a poznat nové lidi. Osm let je dost, tím spíš, že jako člen ND vlastně hraju ve čtyřech divadlech. Mám asi štěstí, ale většinou dělám věci, které mě baví. Aspoň z devadesáti pěti procent. Zatím pořád hraju víc větší role a nemusím někde trpět a vykrývat pozadí. A pořád mám nějaké mety, chci zkoušet nové věci. Je to ale těžší o to, že soubor je strašně velký a hrozí parcelizace – s mnoha kolegy se vůbec nepotkám.“

V roce 1994 dostal cenu Alfréda Radoka za roli Hamleta a v roce 2001 stejné ocenění za Marlowova Fausta. Dvakrát byl David Prachař v širší nominaci na cenu Thálie. Poprvé za titulního Coriolana, a podruhé za hlavní roli hry Duše - krajina širá. Cenu Thálie nakonec získal v roce 2006 za inscenaci Novecento v Divadle Viola. V roce 2000 získal cenu Františka Filipovského za dabing filmu Život je krásný.