Díky charismatickému faráři má malá obec Chudobín na Litovelsku tři kostely

8. březen 2016
Kostel sv. Františka Serafínského je nejstarší církevní stavbou Chudobína

Chudobín je malá vesnice na pomezí Hané a prvních kopců Bouzovské vrchoviny v Olomouckém kraji. Má necelých 240 obyvatel. Přesto v něm stojí tři krásné kostely. Mají společné to, že ve všech působil ve 20. a 30. letech kněz Josef Žídek a navíc stavbu dvou z nich sám inicioval.

Přestože turisté díky přítomnosti tří kostelů obec vyhledávají, starousedlíci v sobě stále nesou rozčarování způsobené náboženskými rozepřemi starými přes osmdesát let.

Až do roku 1919 byl Chudobín vesnicí, jakých je na Litovelsku mnoho. První zmínka o ní pochází z roku 1348. V minulosti byla sídlem menšího panství. Už od husitských válek zde stávala kaple, kterou dal před rokem 1714 olomoucký krajský hejtman Rudolf Kryštof Přemyslav z Wittenu zbořit a na jejím místě nechal vybudovat menší barokní kostel zasvěcený sv. Františku Serafínskému.

Kostel byl duchovním centrem obce až do 19. století, kdy došlo společně se zámeckým areálem k přestavbě a dál sloužil zámeckému panstvu i obyvatelům vesnice.

Z kostela Církve československé se stal pravoslavný

V roce 1919 se chudobínským kaplanem stal Josef Žídek. Byl vynikajícím rétorem, a když se pro něco nadchnul, dokázal strhnout i většinu svých posluchačů. V době, kdy se v katolické církvi množily snahy o zásadní reformu, která by umožnila sloužit bohoslužby v národním jazyce, zrušit celibát a další novoty, se Josef Žídek postavil na stranu těchto reforem. Ty nakonec vedly k rozštěpení církve a vzniku nové náboženské obce Církve československé.

Nejmladší z chudobínských kostelů slouží pravoslavné církvi

Josef Žídek se stal jejím hlavním propagátorem a prvním farářem. I když k nové církvi přešla značná část obyvatel obce, někteří zůstali věrni katolictví. Farář Žídek však okupoval původní katolický kostel a odmítal do něj katolického kněze pustit. To trvalo až do roku 1922, kdy už byla situace neudržitelná. Odpadlíci museli kostel vrátit katolíkům a nová náboženská obec se rozhodla pro stavbu vlastního chrámu.

Položení základního kamene proběhlo v roce 1923 a zúčastnil se ho i pravoslavný biskup Gorazd. Toto setkání bylo osudové a Josef Žídek zahořel pro pravoslaví. Mezitím rostl chrám, dnes zasvěcený sv. Cyrilu a Metoději, který je unikátní stavbou umístěnou v malém parčíku. Jejím autorem je litovelský stavitel Václav Volný. Do plánu zakomponoval
prvky srbské sakrální architektury. Stavba byla dokončena v roce 1924.

Kostel byl však díky myšlenkovému převratu Josefa Žídka a části věřících vysvěcen jako pravoslavný. To se pochopitelně setkalo s velkým odporem těch, kteří chtěli zůstat věrni Československé církvi, jež byla uvedena jako stavitel kostela. A tak se rozhořely soudní pře a tahanice. V roce 1934 již bylo jasné, že pravoslavná obec svou při o kostel prohraje a bude muset chrám opustit.

Farář prosadil stavbu třetího kostela

Farář Josef Žídek se však nehodlal vzdát. Přesvědčil znovu své věrné, z nichž mnozí byli finančně vyčerpáni stavbou kostela sv. Cyrila a Metoděje, aby znovu přispěli na stavbu, v pořadí již třetího chudobínského chrámu. Architektem nové stavby, která se dokončila v roce 1935, byl olomoucký architekt Hubert Aust. Monumentální stavba se tak stala jednou z dalších dominant obce.

Hrob Josefa Žídka na chudobínském hřbitově

Bohužel rozštěpení obyvatel obce podle náboženské příslušnosti, které bylo živeno majetkovými spory, vedlo k tomu, že Chudobín už nikdy nebyl vesnicí jako dřív. A jistá nevraživost zde přetrvává dodnes. Pozoruhodnou houževnatost místních lidí, kteří s omezenými prostředky dokázali vybudovat unikátní dílo, proto dnes ocení spíše lidé, kteří sem přicházejí tyto památky obdivovat.

Paradoxem je, že prudká povaha náboženského reformátora Josefa Žídka vedla k tomu, že se dostal nakonec do sporu i s vedením své milované pravoslavné církve. Přestože patřil mezi její hlavní osobnosti, byl v roce 1935 exkomunikován. A následoval další Žídkův pozoruhodný krok. Obrátil se na olomouckého arcibiskupa se žádostí o přijetí zpět do katolické církve. Bylo mu vyhověno, ovšem s tím, že byl přijat již ne jako duchovní, ale pouze jako laik, což potvrdil později i Vatikán.

Jeho organizační schopnosti se ale opět využily. Stal se ředitelem nejprve litovelské a později brněnské katolické charity. Zemřel v roce 1968 ve věku 79 let v Plavči u Znojma. Pochován je na chudobínském hřbitově, jen pár metrů od pravoslavného kostela, ve kterém kdysi sloužil. Pamětníci dodnes vzpomínají, že mu na poslední cestu zvonily zvony všech tří chudobínských kostelů.