Díky charismatickému faráři má malá obec Chudobín na Litovelsku tři kostely

Kostel sv. Františka Serafínského je nejstarší církevní stavbou Chudobína
Kostel sv. Františka Serafínského je nejstarší církevní stavbou Chudobína

Chudobín je malá vesnice na pomezí Hané a prvních kopců Bouzovské vrchoviny v Olomouckém kraji. Má necelých 240 obyvatel. Přesto v něm stojí tři krásné kostely. Mají společné to, že ve všech působil ve 20. a 30. letech kněz Josef Žídek a navíc stavbu dvou z nich sám inicioval.

Přestože turisté díky přítomnosti tří kostelů obec vyhledávají, starousedlíci v sobě stále nesou rozčarování způsobené náboženskými rozepřemi starými přes osmdesát let.

Až do roku 1919 byl Chudobín vesnicí, jakých je na Litovelsku mnoho. První zmínka o ní pochází z roku 1348. V minulosti byla sídlem menšího panství. Už od husitských válek zde stávala kaple, kterou dal před rokem 1714 olomoucký krajský hejtman Rudolf Kryštof Přemyslav z Wittenu zbořit a na jejím místě nechal vybudovat menší barokní kostel zasvěcený sv. Františku Serafínskému.

Kostel byl duchovním centrem obce až do 19. století, kdy došlo společně se zámeckým areálem k přestavbě a dál sloužil zámeckému panstvu i obyvatelům vesnice.

Z kostela Církve československé se stal pravoslavný

V roce 1919 se chudobínským kaplanem stal Josef Žídek. Byl vynikajícím rétorem, a když se pro něco nadchnul, dokázal strhnout i většinu svých posluchačů. V době, kdy se v katolické církvi množily snahy o zásadní reformu, která by umožnila sloužit bohoslužby v národním jazyce, zrušit celibát a další novoty, se Josef Žídek postavil na stranu těchto reforem. Ty nakonec vedly k rozštěpení církve a vzniku nové náboženské obce Církve československé.

Nejmladší z chudobínských kostelů slouží pravoslavné církvi

Josef Žídek se stal jejím hlavním propagátorem a prvním farářem. I když k nové církvi přešla značná část obyvatel obce, někteří zůstali věrni katolictví. Farář Žídek však okupoval původní katolický kostel a odmítal do něj katolického kněze pustit. To trvalo až do roku 1922, kdy už byla situace neudržitelná. Odpadlíci museli kostel vrátit katolíkům a nová náboženská obec se rozhodla pro stavbu vlastního chrámu.

Položení základního kamene proběhlo v roce 1923 a zúčastnil se ho i pravoslavný biskup Gorazd. Toto setkání bylo osudové a Josef Žídek zahořel pro pravoslaví. Mezitím rostl chrám, dnes zasvěcený sv. Cyrilu a Metoději, který je unikátní stavbou umístěnou v malém parčíku. Jejím autorem je litovelský stavitel Václav Volný. Do plánu zakomponoval
prvky srbské sakrální architektury. Stavba byla dokončena v roce 1924.

Kostel byl však díky myšlenkovému převratu Josefa Žídka a části věřících vysvěcen jako pravoslavný. To se pochopitelně setkalo s velkým odporem těch, kteří chtěli zůstat věrni Československé církvi, jež byla uvedena jako stavitel kostela. A tak se rozhořely soudní pře a tahanice. V roce 1934 již bylo jasné, že pravoslavná obec svou při o kostel prohraje a bude muset chrám opustit.

Farář prosadil stavbu třetího kostela

Farář Josef Žídek se však nehodlal vzdát. Přesvědčil znovu své věrné, z nichž mnozí byli finančně vyčerpáni stavbou kostela sv. Cyrila a Metoděje, aby znovu přispěli na stavbu, v pořadí již třetího chudobínského chrámu. Architektem nové stavby, která se dokončila v roce 1935, byl olomoucký architekt Hubert Aust. Monumentální stavba se tak stala jednou z dalších dominant obce.

Hrob Josefa Žídka na chudobínském hřbitově

Bohužel rozštěpení obyvatel obce podle náboženské příslušnosti, které bylo živeno majetkovými spory, vedlo k tomu, že Chudobín už nikdy nebyl vesnicí jako dřív. A jistá nevraživost zde přetrvává dodnes. Pozoruhodnou houževnatost místních lidí, kteří s omezenými prostředky dokázali vybudovat unikátní dílo, proto dnes ocení spíše lidé, kteří sem přicházejí tyto památky obdivovat.

Paradoxem je, že prudká povaha náboženského reformátora Josefa Žídka vedla k tomu, že se dostal nakonec do sporu i s vedením své milované pravoslavné církve. Přestože patřil mezi její hlavní osobnosti, byl v roce 1935 exkomunikován. A následoval další Žídkův pozoruhodný krok. Obrátil se na olomouckého arcibiskupa se žádostí o přijetí zpět do katolické církve. Bylo mu vyhověno, ovšem s tím, že byl přijat již ne jako duchovní, ale pouze jako laik, což potvrdil později i Vatikán.

Jeho organizační schopnosti se ale opět využily. Stal se ředitelem nejprve litovelské a později brněnské katolické charity. Zemřel v roce 1968 ve věku 79 let v Plavči u Znojma. Pochován je na chudobínském hřbitově, jen pár metrů od pravoslavného kostela, ve kterém kdysi sloužil. Pamětníci dodnes vzpomínají, že mu na poslední cestu zvonily zvony všech tří chudobínských kostelů.