Dvě Abrahamovy zkoušky, kdo jsou izraelské „Věstonické Venuše“ a kdo čekal po válce přeživší děti

20. prosinec 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Svitek Tóry, místo původu neznámé, 19. století

Umíme se vzdát věcí, které jsou pro nás důležité? Kdo byly izraelské „Věstonické Venuše“? A jak doháněly po válce židovské děti léta zameškané školní docházky?

Bůh zkouší Abrahama

Pastýř, který bojoval s králi, přimlouval se u Boha za Sodomu a ve 100 letech se mu narodil Bohem zaslíbený syn. Ano, řeč je o jedné z nejvýznamnějších postav hebrejské Bible – Abrahamovi. 

S vrchním zemským rabínem Karolem Efraimem Sidonem otevřeme 12. a 22. kapitolu knihy Genesis, ve kterých Abraham prochází dvěma zkouškami. Nejprve má opustit svůj domov a jít do neznáma. Poté je připraven Bohu obětovat to nejcennější, co má – svého milovaného syna Izáka. Natáčela Jana Šustová.

„Když Abraham poprvé slyšel, co mu říká Bůh, tak to bylo: ,Lech-lecha – odejdi si sobě, sám pro sebe ze své země, ze své vlasti nebo rodné země a z otcovského domu a jdi do země, kterou ti ukážuʻ,“ říká Karol Efraim Sidon. 

„Bůh Abrahamovi říká ,lech-lechaʻ – čili na začátku ,opusť něco, opusť tradici, kterou máš,ʻ a potom podruhé je to ,opusť všechno, co si myslíš, v co věříš, svoje naděje, které do toho vkládášʻ,“ vysvětluje rabín Sidon.

„A nakonec, když mu Bůh zabrání v tom, aby Jicchaka skutečně zaříznul, mu říká: ,Tímto jsem si ověřil, že si nenecháváš toho svého syna pro sebe, že si na něj neděláš vlastní nároky, ale že ho necháváš mně.ʻ A to je, myslím, ta hlavní idea Abrahamova života, že prochází životními zkouškami, ve kterých si ověřuje sám na sobě, že je schopný se všeho vzdát,“ uzavírá Sidon.

Akeda, tedy vyprávění o obětování Izáka, inspirovala řadu umělců. Mezi ně patří i kanadský zpěvák Leonard Cohen, který v roce 1969 napsal svůj Příběh Izáka. A vrátil se k němu ještě i ve svém posledním albu You Want It Darker, tedy Chceš to temnější. V písni opakovaně zní slova Hineni!, tedy „Zde jsem!“. Abraham je pronesl, když dostal pokyn obětovat svého syna, a poté i v okamžiku, kdy byl na poslední chvíli úkolu zbaven. 

Izraelské „Věstonické Venuše“ zůstávají záhadou

Slavnou sošku Věstonické Venuše zná každý. Figurky ženských postav se ale dochovaly i jinde. Velké množství jich nacházejí archeologové také v Izraeli. A tamní vědci už dlouho pátrají po jejich smyslu.

„Figurky z doby Prvního židovského chrámu vysoké asi 15 centimetrů, které si rukama podpírají prsa, se poprvé našly 80. letech 19. století v hrobě u Betléma a další se dodnes objevují u Jeruzaléma a v jeho okolí, kde se v 10. až 6. století př. n. l. rozkládalo Izraelské a Judské království,“ říká Gita Zbavitelová.

Dodnes není jasné, koho představují. Nachází se jich tak velké množství, že musely být nesmírně oblíbené. „Pozornost odborníků vzbuzují i proto, že zpochybňují moderní interpretaci biblického zákazu znázorňování lidské podoby a představu o období Prvního chrámu jako o velmi zbožné monoteistické době,“ vysvětluje Zbavitelová.

Podle některých archeologů jde o bohyni. Jiní si myslí, že na to jsou figurky příliš malé a že šlo spíš o sošky plodnosti – jenže ty se nenalézají v hrobech jako tyto nahé ženy. Jejich figurky se navíc vyskytují i na jiných místech starověké Levanty doby bronzové a železné, ale také na mužských osobních pečetích nebo bojové zbroji koní ve Fénicii a Sýrii. 

„To by naznačovalo, že odvracely zlo a měly ochranné nebo léčivé kouzlo a sloužily třeba jako amulety. Žádný konkrétní důkaz o tom však neexistuje, a sošky nahých žen tak dál zůstávají záhadou,“ dodává Gita Zbavitelová. 

Po válce doma Židy nikdo nečekal

Rodiče dětí i vláda dnes řeší, jak se žáci a studenti vyrovnají s tím, že nemohou pravidelně chodit do školy. A přitom nejsou zdaleka první. Některé židovské děti, pokud se vůbec z koncentračních táborů vrátily, za války zameškaly několik let výuky. Jak se jim podařilo vše dohnat? A bylo pro přeživší těžké znovu se začlenit? 

O tom všem píše akademická malířka a přeživší šoa Helga Hošková-Weissová ve své nové autobiografické knize Nikdo nás nečekal. Fascinující čtení zaujalo Danielu Brůhovou.

Vstoupit do obyčejného života po válečných útrapách nebylo vůbec snadné. „Čtrnáct dní po konci války nás přivezli na Wilsonovo nádraží a řekli nám: ,Jste volní, jděte domů!ʻ,“ popisuje Helga Hošková-Weissová. „A my jsme neměli, kam jít. Nikdo nás nečekal.“

Do bytů transportovaných Židů se totiž mezitím nastěhovali Němci. A věci, které si Židé si před odchodem do transportů schovali u nežidovských přátel, už často nedostali zpátky. Hošková měla štěstí – dobří přátelé její rodině vše vrátili. Jejich byt byl ale obsazený. Museli tedy začít úplně od začátku.

A jak to bylo se školou? Helze bylo 12 let, když byla deportovaná do koncentračního tábora. „Za války židovské děti nesměly do školy. Takže poslední moje vzdělání byla 4. třída základní školy. Vrátila jsem se a bylo mi 15 a půl. Takže jsem začala chodit do libeňského gymnázia, přijali mě do kvarty. Všechno jsme museli zvládnout. Myslím si, že to je důležité právě v této době o tom psát,“ uzavírá Helga Hošková.

Magazín o židovském životě moderuje Tomáš Töpfer. 

autoři: Leo Pavlát , Tvůrčí skupina publicistiky - náboženské vysílání
Spustit audio