Dvojí smysl svátku Chanuka

Chanuka oslavuje vítězství Židů vedených rodem Makabejských nad řecko-syrským uzurpátorem Antiochem Epifanem ve 2. století před občanským letopočtem. Samo slovo „chanuka“ znamená hebrejsky „zasvěcení“ na paměť obnovení bohoslužby v jeruzalémském chrámu, ale Chanuce se též říká Svátek světel. To proto, že podle tradičního podání židovští osvoboditelé Jeruzaléma našli ve zpustošeném svatostánku jen jednu konvičku rituálního oleje k zažehnutí světel na sedmiramenném chrámovém svícnu. Ta však hořela plných osm dní, než byl připraven olej nový.

Tak o tom zpravuje první ze dvou knih Makabejských, z níž chanuková tradice vychází. Když se však koncem 1. století utvářel biblický kánon, ani jeden z těchto textů do něho nebyl zařazen, a má to hned dvojí důvod. První: Makabejský kněžský rod si v dynastii po vítězném povstání uzurpoval úřad velekněze, královský titul, a navíc se otevřel helenismu, proti němuž jeho zakladatelé vystoupili.

Vysvětlení druhé: Chanukové vyprávění není jen oslavou porážky nepřítele, ale neméně i příběhem vnitrožidovského sporu. Za řecké nadvlády nabídl helenismus kněžím, židovským vlastníkům půdy i správcům osobní a ekonomické výhody. Další Židé si zase řeckou kulturu natolik oblíbili, že byli ochotni vzdát se svých dosavadních náboženských zvyklostí – rituální stravy, oslavy šabatového dne odpočinku či obřízky. To však většina židovských obyvatel nepřijala a když se vzájemné neshody vyhrotily a Antiochus Epifanes zakázal tradiční židovský ritus, došlo k povstání, které ovšem bylo i občanskou válkou.

V souvislosti s Chanukou přitom židovská tradice zvlášť připomíná, co revoltu zažehlo: Jak se píše v První knize Makabejských, od judaismu odpadlý Žid chtěl obětovat podle řeckého zvyku, a kněz Matitjáš z rodu Makabejských ho proto zabil. Čin, který evokuje biblickou epizodu o jiném podobně horlivém ochránci víry knězi Pinchasovi, však skrývá i určité nebezpečí. Svátek Chanuka vyzdvihuje uhájení židovské náboženské tradice i za cenu boje ve vlastních řadách. To však nic nemění na pozdějších rabínských varováních před těmi, kdo jako samozvaní obránci berou Boží zákon do vlastních rukou. Takový náboženský fanatismus nemá mít v judaismu místo, a proto židovské náboženské právo zakazuje vraždu z obavy před znesvěcením, a zapovídá zabít i toho, kdo se znesvěcení dopustil.

Možno dodat, že dané téma, byť ne takto vyhroceně, má pro Židy i aktuální souvislost. Vždyť v rámci judaismu vzniklo od počátku židovského osvícenství koncem 18. století hned několik reformních proudů, které se ve výkladu Tóry a přijetí či odmítnutí tradičních náboženských zvyklostí i podstatně liší.