Elie Wiesel připomínal, že v životě třeba zaujmout postoj
2. července uplynulo deset let od úmrtí Elie Wiesela – přeživšího šoa, spisovatele, nositele Nobelovy ceny míru.
Elie Wiesel se narodil 3. září 1928 v rumunském Sighetu. Za války jako chlapec přežil věznění v Osvětimi a Buchenwaldu a po jejím skončení nejprve ve Francii a poté ve Spojených státech zasvětil svůj život literatuře, ale neméně výuce a obraně lidské důstojnosti. Jeho hlas se stal jedním z nejvýraznějších morálních apelů druhé poloviny 20. století.
Tragickou minulost vždy chápal jako živou výzvu k odpovědnosti. Patřil k hlavním iniciátorům Muzea památky holocaustu ve Spojených státech, otevřeného ve Washingtonu roku 1993. Důrazem na aktuálnost zde shromážděného svědectví přitom ovlivnil koncepci tohoto významného místa připomínky šoa. Jako mezinárodně respektovaný intelektuál současně vystupoval proti etnickému vraždění a bezpráví ve světě, spoluutvářel jazyk, jímž se vztahujeme k paměti, humanitě a mravnosti. V roce 1986 bylo toto úsilí Elieho Wiesela oceněno udělením Nobelovy ceny míru.
On sám byl již od své slavné prvotiny Noc z roku 1958 často vnímán především jako spisovatel, jehož tvorbu výrazně poznamenala osobní válečná zkušenost. Neméně důležitá je však pozornost, kterou ve svém díle věnoval židovské náboženské tradici. Činil tak přístupně, a přitom bez ztráty hloubky, jak to v českém prostředí dobře ilustrují jeho knihy uvozené jako „příběhy“: příběhy o důvěře, proti smutku či o naději. Elie Wiesel přitom jen nepřevypravoval náboženský obsah, ale nabídl jeho osobitý výklad.
Podobně koncipované jsou také jeho další česky vydané knihy Bible – postavy a příběhy, Talmud – portréty a legendy či Svět chasidů. Biblické postavy se zde stávají partnery dialogu, Talmud živým prostorem otázek, pochybností i naděje, chasidští mistři posilou v čase úzkosti a zklamání. Takto viděno lze celou tvorbu a veřejné působení Elieho Wiesela chápat jako příběhy proti smutku – ne proto, že by popíraly bolest, ale protože odmítají ponechat poslední slovo beznaději.
Vztah Elieho Wiesela k českému prostředí nebyl jen nepřímý. V roce 1996 navštívil pražské Židovské muzeum, o rok později a znovu v roce 1999 se účastnil mezinárodního diskusního Fora 2000 pořádaného z iniciativy prezidenta Václava Havla, s nímž sdílel pozornost věnovanou lidským právům a morální odpovědnosti ve veřejném prostoru.
Elie Wiesel zemřel před deseti lety 2. července 2016 v New Yorku. V době nových konfliktů, nenávistné polarizace a bezprecedentního nárůstu antisemitských projevů zůstává jeho důraz na paměť a odpovědnost snad ještě naléhavější než za jeho života.
„Oběti zemřely, ale nenávistníci jsou tu stále,“ řekl při přijímání Nobelovy ceny míru a při stejné příležitosti: „Vždy musíme zaujmout postoj. Neutralita pomáhá utlačovateli, nikdy oběti.“ A okřídlenou se stala jeho věta: „Opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor

Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.