Ezau a Jákob

Izákovi a Rebece se narodili chlapci - dvojčata: prvorozený Ezau a druhorozený Jákob. Když Izák viděl, že stárne a jeho zrak ochabuje, zcela přirozeně se rozhodl, že požehná svému prvorozenému Ezauovi, a dá mu tak přednost před Jákobem. Rebeka však vše sledovala. Věděla, že Ezau - drsný lovec připoutaný spíše k materiálním požitkům než k duchovnímu životu - se nechová podle rodinné tradice. Jestliže Izák měl pro svého prvorozeného určitou "slabost", Ezau si tím nijak nezasloužil otcovské požehnání, náležející duchovnímu pokračovateli praotce Abraháma. Rebeka se obávala, že by o tom Izáka nepřesvědčila, a proto za ním bez jeho vědomí poslala Jákoba, který byl otcovského požehnání více hoden než Ezau. Izák dlouho váhal, ale nakonec souhlasil a požehnal Jákobovi namísto jeho prvorozeného bratra. Izák pak zakrátko pochopil, že se svým lpěním na Ezauově prvorozenství málem dopustil chyby a tentokrát - už s plným vědomím skutečného stavu věcí - mohl jen potvrdil Jákobovo požehnání, které původně vyhradil Ezauovi.

To, co se nazývá "právem prvorozeného", je ve skutečnosti "povinností prvorozeného" - povinnost uchovat rodinnou tradici a předat ji dětem. V této sidře jde zcela jednoznačně o Abrahámovo dědictví, o víru v jediného Boha, kterou bylo třeba zachovat a osobitým způsobem předat. Co záleželo na tom, že Ezau byl prvorozený, když jedině Jákob byl cele oddán hodnotám, které měly být uchovány?

Samo narození žádné privilegium nepředstavuje ani žádné nezakládá. Pouze tím, jak se chováme, dokazujeme, zda jsme či nejsme hodni rodiny, místa, země a víry, v nichž jsme se zrodili.

Prvorozenství se nezískává dědictvím. Je to pocta, kterou každý může a musí umět získat a uchovat sám.