Fotograf Jan Šibík: Na hrůzy válek si nezvyknete. A únos je ještě děsivější než padající rakety

Jan Šibík je jeden z nejuznávanějších reportážních fotografů. Poprvé fotil v šesti letech, ale touha dokumentovat zásadní světové události se v něm probudila až při sametové revoluci. „Ze začátku jsem vůbec nechápal, že je potřeba do fotky dostat něco víc,“ vzpomíná fotograf.

Jeho první velká zahraniční cesta vedla v roce 1988 do Arménie, kterou pustošilo zemětřesení. „Byl jsem z toho hrozně vyplašený. Poprvé jsem viděl zraněné a mrtvé lidi jinak než v kině. Zjistil jsem, jak je to náročné na psychiku, že hrozně zmatkuju a že je těžký udělat fotku, která by situaci vystihovala.“

Strach a zmatek

Při opakovaných cestách do válečných zón se musel naučit ovládat strach a zmatek, když se zrovna střílelo nebo dopadaly rakety. „Jak jsem do těch konfliktů jezdil opakovaně, naučil jsem se rozlišovat, kdy má smysl se schovat za zeď a kdy nechat si tu fotku utéct. Ale bylo to obtížný. Myslel jsem si, že si tím opakováním na ty hrůzy zvyknu, ale to se mi nepodařilo nikdy.“

V Libérii se dostal do situace, kdy mu dětský voják přitlačil hlaveň samopalu k hrudi. Vyfotil totiž jeho mrtvého spolubojovníka, což dodnes označuje za svou velkou chybu a selhání pudu sebezáchovy. „Je to o tom zmatkování. Já jsem si v ten okamžik neuvědomil, že když budu fotografovat, že je to rozčílí. Neuvědomil jsem si to riziko. Měl jsem obrovskej strach,“ přibližuje hrůzný zážitek.

Popisuje, jak naproti sobě na mostě stály dvě znepřátelené strany dětských vojáků. „Vždycky jsem o tom jen četl. Oni se vzájemně provokovali. Často byli pod vlivem americké kultury, vlastně si hráli na akční hrdiny. Ale místo maket zbraní měli po bundách opravdové granáty.“

Rizika dnešních válek

Ježdění do válečných oblastí omezil mimo jiné kvůli fenoménu únosu. „Představa únosu je pro mě děsivější než klasické vojenské nebezpečí. Je to to nejhorší, co se vám může stát. Vy víte, že to bude dlouhý. Vy víte, že oni na vás budou různě vyvíjet tlak, budou chtít natáčet videa o výkupném. Taky víte, že trvá docela značnou dobu vyjednávání. Psychicky to musí být šílený, protože vy nevíte minuty, hodiny, dne, co se stane. Při zajetí si nemůžete oddechnout,“ vysvětluje Šibík.

„Dřív únosy nebyly tak častý jako na začátku minulé dekády. A dnešní války jsou taky jiné. Je to hodně o dronech.“

Oskar Hes a Jan Šibík|foto:Martin Čuřík

Tenká hranice pomoci

Při focení dětí s usekanými končetinami v Sierra Leone musel řešit, kde končí fotograf a začíná člověk. Tuhle hranici si podle něj musí každý ujasnit ještě před odjezdem. „Buď tam jedu s nějakou humanitární organizací, nebo jako fotoreportér za nějaký časopis. Pak je mým úkolem udělat fotku, ze které lidi doma ucítí, jak hrůzný okamžiky to na místě byly. To je nejvíc, jak můžu pomoct.“

Ideálním řešením však pro něj bylo spojení obou těchto světů a přímá pomoc na místě. Dlouhá léta proto propojoval novinařinu s humanitární činností. „Často jsem spolupracoval s Člověkem v tísni. Vedení této organizace nejlépe pro mě rozumí tomu, jak obrovskou sílu má výsledný obraz a co všechno dokáže změnit.“

Konec éry fotoreportáží

Podle Jana Šibíka však klasický fotožurnalismus definitivně skončil. „Časopis jako médium pro velký reportáže už umřel, je po smrti. Když jsem byl dvacet let v Reflexu, mohl jsem jezdit jenom díky tomu, že reportáž měla šest až deset stránek. To už dneska prostě není,“ krčí rameny.

Po padesátce v Reflexu skončil v podstatě ze dne na den. „Přišel šéfredaktor a řekl, že na zahraniční cesty je nula peněz. Přizpůsobil jsem se a ujasnil si, že chci dál jezdit a fotografovat, i když si to musím uhradit sám.“

Cestu k výdělku nakonec našel v obrovském zájmu lidí o fotografické kurzy a workshopy. Kvůli trendu sociálních sítí se dnes místo klasických foťáků zaměřuje hlavně na chytré telefony. Vedle workshopů se pro něj staly klíčové autorské knihy, které považuje za nejlepší způsob, jak svou tvorbu uchovat pro budoucnost. „Výstavy jsou sice taky důležitý, protože na ně přijde hodně lidí, ale každá výstava jednou skončí. Ale kniha, ta zůstane.“

Jak vzpomíná na své začátky se sovětským foťákem? Má za sebou nespočet nebezpečných situací. Připadá si v životě odolnější? Na jakou myšlenku ho přivedla jeho přítelkyně? Souhlasí s názorem, že by člověk měl cestovat, aby si uvědomil, jak se v Česku dobře žije? Poslechněte si v pořadu Osobnosti Česka s Oskarem Hesem.