Fotograf Robert Vano: Pro úspěch v této branži se musíte narodit v Paříži a chodit včas

„Můj sen byl fotit Beatles, ale rozpadli se ještě dřív, než jsem se stal fotografem,“ říká Robert Vano v pořadu Alex a host. Dosáhl mimořádných úspěchů, přesto zůstává skromný. „Myslím ale, že ne vždy to tak bylo. Spousta věcí vás během života ovlivňuje. Když mně bylo dvacet a vydělával jsem v Americe 1000 dolarů za týden, zatímco co můj táta tady 800 korun za měsíc, tak ono to do té hlavy vstoupí. Ale možná u každého jinak. Nejsem materialistický, ale kvůli práci jsem si myslel, že když si koupím ty značkový věci, co jsem viděl u úspěšných lidí, tak že tím taky bude vidět, že jsem úspěšný.“

Emigroval do Ameriky, kde strávil třicet let, prožil úspěchy i pády. „Když jde takhle člověk jednou nahoru a jednou dolů, tak to první dolů je překvapení, protože člověk na to nečeká. A když se to stane několikrát, tak pak už se k tomu staví víc v klidu. Každý den začíná člověk od znova.“

Drogová minulost

Pak přišly drogy. Bylo mu třicet a dostal se na dno. „Asi deset let života si nepamatuju. Jen podle fotek a podle razítek v pasu. Já fakt nevím, kde jsem byl a že jsem tam byl. A když to nevíte, tak vám to nechybí. Samozřejmě jsem pak dostával zpětnou, že bez fetování jsem určitě lepší.“

Měl štěstí, že emigroval s kamarádem, který se v Americe oženil a žil normální rodinný život. „Hodně jsme se vídali, jsem kmotrem jejich dětí, ale ty drogy nás vzdalovaly. Jednou jim zavolala paní od nás z baráku, že neví, co se mnou. Přijeli pro mě, odvezli mě svázanýho a na osm měsíců mě zavřeli do sklepa. A tam mě to přešlo. To byla moje odvykací kúra. Prej jsem první dva týdny křičel a bušil na dveře, a pak jsem skoro tři měsíce spal. Já to vůbec nevím. Asi jsem udělal nějakou smlouvu s Bohem, ať mi dá ještě jednu šanci.“

Setkání s Marlene

Jeho předností je chodit včas a možná raději o chvilku dřív. „Všichni mi říkali, že půlka úspěchu v této branži je tím, že se musíte narodit v Paříži – to se nepovedlo – a druhá půlka, že musím chodit na čas. Tak se snažím být v životě aspoň napůl úspěšný,“ usmívá se.

Alex Mynářová a Robert Vano|foto:Jana Myslivečková, Český rozhlas

Jako emigrant si musel vybrat profesi, kterou se bude živit. Byl mu doporučený kadeřník. Po studiu u vyhlášeného Vidal Sassoona pracoval v jeho salonu v New Yorku. „Jednoho dne volala manažerka, že pojedu do Philadelphie, že tam je koncert Marlene Dietrichové. To bylo v roce 1971. Ona měla svého kadeřníka, nějakého Švéda, ale on potřeboval někoho, kdo mu pomůže držet pinetky.“

Řízen filozofií chodit včas tak vstoupil do šatny herecké hvězdy o něco dřív. „Seděla tam taková malinká paní a neměla vlasy. Mohlo jí být už přes 70. Pak přišlo několik lidí, stylista, maskér, dali jí šaty a najednou tam stála Marlene Dietrichová, jak ji známe. Moc nemluvila, ale ptala se, odkud jsem, řekl jsem, že z Československa a ona na to, že tam taky zpívá. Věděla o nás, a to bylo takový hezký.“

Navázal s nějakou osobností přátelský vztah? Proč v módních centrech nemůže fotit podle sebe? Co mu udělá největší radost k narozeninám a proč nemá rád živé květiny? Co chystá v nejbližší době? Poslechněte si v pořadu Alex a host.