Holub je přísně monogamní. Páry spolu žijí celý život, říká chovatel. Jak je seznamují a čím se řídí chovná sezona?
David Rameš chová především dvě plemena holubů, jsou to moravský pštros v barvě černé a německý dvouvrkočatý bublák bílý. „Obou plemen mám zhruba 30 chovných párů. K tomu ještě pár kusů moravského pštrosa modrého šupinatého. A tamhle, to je taková raritka, mám dva nebo tři kusy, pravděpodobně největšího plemene holubů, které člověk vyšlechtil. Ten holub se jmenuje říman modrý.“
Říman modrý je holub s největším rozpětím křídel, někteří jedinci mají hodně přes metr, 110, 120, výjimečně i 130 centimetrů. „U nás těchto holubů moc není, občas ho beru na výstavy, aby návštěvníci mohli porovnat velikost tohoto a dalších plemen holubů,“ říká chovatel.
Pro chovnou sezonu nejprve vybírá chovné páry. „Holub je v podstatě přísně monogamní zvíře. Páry, které se utvoří, spolu žijí celý život, dokud nezasáhne nějaká vyšší moc.“ Úkolem chovatele je, aby provedl řízené spáření. To probíhá v samostatných klecích.
„Pokud se ti dva holubi vůbec neznají, měli bychom je dát s nějakou přepážkou blíž k sobě, aby se mohli den, dva, tři okukovat. Pak je dáme k sobě do menšího prostoru. A zpravidla ten holub svým temperamentem přetáhne holubici na svoji stranu, a tedy si ji namluví.“
Chovná sezona se řídí počasím. Letos začala přibližně na začátku března. „To došlo k prvnímu pojímání mezi holuby, pak nasedli na vajíčka a na přelomu března a dubna už máme první holoubata. Ta zhruba do deseti dnů po vylíhnutí kroužkujeme nánožními registračními kroužky s údaji toho kterého zvířete. Každý rok jsou ty kroužky jinak barevné, podle toho už na dálku poznáme, ze kterého roku holub pochází.“
Holoubata nechají plně vyvinout. Dospívají, létají, projevují se. Na základě prvních exteriérových znaků posoudí, jestli má předpoklady pro nadcházející výstavní sezonu, která začíná koncem léta, nebo pro reprodukční sezonu příštího roku.
Poslechněte si reportáž v našem Hobby magazínu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
