Hrůzy lágru ve Svatobořicích zažily tisíce lidí. Jejich osudy připomíná nový památník

24. říjen 2017
Česko – země neznámá
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Ve Svatobořicích fungoval lágr od roku 1949 až do roku 1949

Svatobořice-Mistřín jsou malebnou vinařskou vesničkou ležící na jižní Moravě, jen pár kilometrů od Kyjova. Málokdo ví, že se toto místo stalo svého času pro desítky tisíc lidí dočasným nechtěným domovem. A pro většinu z nich velmi drsným. Na kraji obce totiž stával internační tábor, který dnes připomíná nový památník.

„Nejdřív sem byli za první světové války umístěni volyňští Čechové, pak tady byli přechodně umístěni lidé, kteří v době hospodářské krize ve 20. a 30. letech mířili do Ameriky. Nejpohnutější časy ale zažil tábor za heydrichiády. Nacisté sem umístili převážně rodinné příslušníky členů západního odboje. Chtěli je mít pod kontrolou, aby nemohli pomáhat atentátníkům,“ popisuje v kostce historii svatobořického zařízení Josef Kouřil, který stavbu památníku inicioval. Po válce zde nějaký čas pro změnu nuceně pobývali Němci a potom také Řekové, kteří k nám utekli po občanské válce v roce 1949.

Jako památník slouží ve Svatobořicích jedna z budov někdejšího komplexu tábora. V té je instalována expozice, která na fotografiích a dalších dochovaných exponátech přibližuje historii místa. Součástí je také maketa, díky které mohou návštěvníci přehledně vidět, jak Lágr vypadal.

K samotné budově těsně přiléhá vysloužilý železniční vagón, který slouží zároveň jako neobvyklé vstupní místo do expozice. „I vagon je výjimečný. Pochází z roku 1943 a pravděpodobně tehdy sloužil i pro převoz vězňů mezi jednotlivými internačními tábory. My jsme ho sem umístili proto, že díky němu je vstup do budovy opravdu lehce mrazivý,“ vysvětluje Kouřil.

Už z úvodní části expozice doslova běhá mráz po zádech

Vedle muzejní budovy stojí také pomník vzdávající hold těm, kteří museli ve Svatobořicích čelit těžkému osudu. Má podobu mnoha podlouhlých ozdobných kovových tvarů vyčnívajících ze země a mířících směrem k obloze. „Jsou to vlastně lidé, kteří v naději spínají ruce. A ty ruce navíc ohýbají do tvaru srdce. Chvilku každému trvá, než se s tímto uměleckým dílem trochu sžije, ale mě připadá krásné,“ svěřil se Josef Kouřil.

autor: hon
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová