Huňatý trenér. Sibiřský husky umí zahnat nudu, splín i lenošivou náladu
Jedno oko modré, druhé hnědé, svobodná povaha a krásná hustá srst. I tak by se dal popsat sibiřský husky. Může mít klidně každé oko jiné, i na výstavě mu to bez problémů projde.
Sibiřský husky je plemeno, které miluje pohyb a ve smečce se cítí nejlépe. Někteří lidé přirovnávají povahu těchto psů ke kočkám. I na to přišla řeč v chovatelské stanici Petry Pliskové v Holetíně na Vysočině.
„Základem je vědět, co se psem chceme dělat ve volném čase. Pokud chci haskouna jen proto, že má krásnou srst, modré oči a je nádherný, tak je to špatně,“ říká Petra Plisková.
„Pokud jsem aktivní člověk, chtěl bych kamaráda do přírody, jezdím na kole, na koloběžce, chci zkusit běžky, potom můžu začít uvažovat o nějakém seveřanovi.“
Povaha očima chovatelky
Sibiřští husky jsou nadmíru inteligentní, dokážou se naučit cokoliv. Většinou ale nechtějí, jsou docela paličatí. Pokud dokážete najít na každého konkrétního psa způsob, kterým ho přimějete udělat, co chcete, máte vyhráno. Klidně může zabrat obyčejný piškot. Tito psi jsou velmi žraví, což je výhoda.
Od jednoho seveřana k osmi
Petra Plisková má dnes mezinárodní chovatelskou stanici, kde chová sibiřské husky z Polska, Ruska i Rakouska. Její psi bodují hlavně na výstavách krásy, ale to neznamená, že by nesportovali.
Husky potřebují ke svému šťastnému životu pohyb. A Petra Plisková také. Proto si s manželem pořídili právě tohle plemeno. Původně chovali bílé švýcarské ovčáky. Pro seveřany se rozhodli, když se přestěhovali na Vysočinu, kde je tužší zima. Původně měli jednoho, potom dva. Když si koupili saně, začali přibývat další. Teď už jich je osm. Velkou radostí je zimní štěně, které zůstává v Holetíně ve své mateřské stanici k radosti nejen majitelky, ale i ostatních psů, pro které je život ve smečce přirozený.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
