I východní Čechy mají své Monaco. Více než sto let starou výletní restauraci u Slatiňan

Historie Monaca se píše už od roku 1903. Tehdy truhlář Antonín Šťástka a tesaři ze slatiňanské Drobílkovy pily vytvořili na zakázku jeden z dřevěných pavilonů Východočeské výstavy v Pardubicích. Už tehdy sloužil jako restaurace.

Majitel pily Josef Drobílek tento pavilon odkoupil a na jaře 1904 už dřevěná restaurace stála u lesa nad Škrovádem, což je dnes místní část Slatiňan, a vítala první hosty. Otevřená přední část restaurace, která se dříve jmenovala Na Podlesí, pak byla zasklena kvůli možnosti zimního provozu. Kvůli sporům o pozemky se restaurace v roce 1910 posunula o kousek dál, nad třešňový sad, kde stojí dodnes. Od stejného roku stojí vedle restaurace také obytný srub.

Do Drobílkovy restaurace Na Podlesí prý rádi chodili místní lesníci a zaměstnanci hospodářství knížecího rodu Auerspergů. V oblibě měli karetní hry o peníze a hazardu se prý oddával i sám majitel restaurace. Podniku se proto začalo říkat Monte Carlo, zkráceně pak Monaco.

Monaco před 110 lety|foto: Archiv rodiny Buřilů

V roce 1934 ovšem restaurace skončila v dražbě. Novými majiteli se stala rodina Buřilova. V roce 1945 vznikl před restaurací taneční parket a nedělní odpoledne hostům zpříjemňovali muzikanti. Dřevěná mušle pro hudebníky se nezachovala, na jejím místě ale v roce 2004 Buřilovi vybudovali malovanou Perníkovou chaloupku pro děti.

S nástupem komunistického režimu se restaurace Monaco stala majetkem státu a družstva Jednota. Buřilovi ale svojí restauraci neopustili. Zůstali v ní jako zaměstnanci. V roce 1991 restauraci získali zpět do svého vlastnictví a opět ji sami provozují.

Historická fotografie Monaca|foto: Archiv rodiny Buřilů

Monaco i okolní romantická příroda vždy lákala básníky a spisovatele. Rád sem jezdil například Jaroslav Vrchlický, Stanislav Kostka Neumann o Monacu složil dokonce báseň. Rodina majitelů si už od třicátých let minulého století vede pamětní knihu známých hostů.