Jak vznikla legendární síťovka? Její vynálezce má ve Žďáru nad Sázavou i pomník

Symbolem nákupu potravin u nás byla v druhé polovině 20. století síťovka. Celé generace nosily v jednoduché, skladné a lehké tašce lahve s mlékem, pivem a balíčky s potravinami. Síťovka přišla na svět díky nápadu Vavřína Krčila. Jeho drátěná podobizna, socha v sedící poloze Myslitele se síťovanou taškou v rukách zdobí žďárské náměstí Republiky.

Ještě před síťovkou existovaly velmi používané vlasové síťky, které se vyráběly z lidských vlasů. Barvily se složitými technikami, ručně se vázaly a použití našly v kadeřnictví nebo potravinářství. „Síťkováním se zabývalo na Horácku mnoho rodin, síťkovali muži, ženy i děti. Byl to velmi oblíbený způsob, jak zvýšit příjem chudých domácností. Sám Vavřín Krčil si touto prací vydělával už v 11 letech a pomáhal tak živit rodinu,“ uvádí historik žďárského muzea Na Tvrzi Stanislav Mikule.

Za vynález síťovky mohou krátké účesy

Vavřín Krčil, který na počátku 20. let pracoval ve Žďáře nad Sázavou jako obchodní zástupce, organizoval také prodej těchto vlasových sítěk. S nástupem módy krátkých sestřihů a dovozu levných vlasových sítěk na evropský trh z Japonska, ale domácí síťkování téměř vymizelo.

Čtěte také

„Dědeček tehdy hledal nějakou možnost, jak využít znalost techniky síťkování, novou náplň pro domácí práci,“ vypráví jeho vnuk Roman Krčil. Síťovky se nikdy nevyráběly v žádné průmyslové výrobě ani v továrně, vždy to byla pouze rukodělná lidová práce. Neví se, jak přesně nápad vyrobit síťovanou tašku vznikl, ale důležitý byl nápad přidat k síti držadlo zvané ucho.

Síťovky do celého světa

„Síťovky měly pevný tvar, takový půlkulatý, takže jediný nástroj, který síťkař doma potřeboval kromě síťovací jehly, bylo kulaté prkénko, na němž se síťovka natahovala. Tady byl železný plech, který byl vyhřívaný a tady se tašky ještě upravovaly pro balení a expedici k zákazníkům,“ ukazuje Roman Krčil dochované exponáty po svém dědečkovi.

Symbolem nákupu potravin u nás byla v druhé polovině 20. století síťovka

V domácnostech se tedy síťovky vyrobily a konečné úpravy probíhaly v rodinné usedlosti ve Stržanově nedaleko Žďáru nad Sázavou. „Na dvoře dědeček v roce 1936 zřídil dílnu a sklad, odkud právě síťovky odcházely k zákazníkům.“

Materiály byly už tenkrát ekologické

Původní síťovky se vyráběly z pevných materiálů. Možností bylo více. Buď se používala bavlněná příze, která byla velmi drahá, nebo se používaly umělé materiály a dokonce i z papíru vyrobený motouz. „Takže to byl vlastně takový předvídatelný ekologický materiál,“ usmívá se vnuk Vavřína Krčila.

Čtěte také

Síťovku si zákazníci okamžitě oblíbili. Není divu, byla velmi lehká, dala se zmačkat do klubíčka a nacpat do kapsy, dokázala pojmout i velký nákup, a proto se velmi rychle rozšířila nejen u nás, ale i v dalších evropských zemích. Vavřín Krčil ji vyvážel do Kanady nebo severní Afriky. Kdyby měl peníze, aby si tašku nechal patentovat, určitě by to udělal. Síťovku ale mohli začít vyrábět další výrobci ve Švýcarsku nebo v Itálii.

Síťky našly odbyt i ve sportu

Úspěch síťovek využil Vavřín Krčil i u dalších výrobků. Síťky byly zapotřebí například ve sportu – na pingpongových stolech, jako síťky na menší míčky, tenisové míčky i na hrací kuličky nebo na větší míče. Ženy využily síťky při jízdě na kole, kdy do nich speciálním způsobem upevňovaly své dlouhé sukně, aby se nezamotaly do drátů.

Expozice žďárského muzea Na Tvrzi

Později se Vavřín Krčil pustil i do organizování nové výroby – ručně síťovaných záclon s výšivkami, které našly své odbytiště v československých hotelích a lázeňských domech. Jeho síťovku nakonec před koncem 20. století z trhu vytlačily igelitové tašky. Dnes se ovšem z nostalgie jejich móda vrací. Na trhu byste je našli z výrobny v Kolíně, kde na ně používají vlákna z recyklovaných plastů.

autor: dak