Jan Vávra: Poznat, nebo zapomenout?
Slovenská společnost je po pokusu o atentát na premiéra Fica v šoku podobně, jako byla česká společnost v šoku po masové střelbě na Filozofické fakultě UK, kde její student zastřelil 14 lidí a 25 zranil. Obě události vyvolaly vlnu emocí a s nimi související potřebu najít viníka hrůzného a dosud nepředstavitelného činu.
Takové události většinou nemají jednu jasnou příčinu, ale obě byly evidentně důsledkem polarizace společnosti a růstu napětí ve společnosti. Zda se Slovensko po tomto šoku vydá hledat smír, nebo naopak zvolí cestu stupňování nenávisti, anebo dokonce občanské války, je těžko předvídat. Některá prohlášení slovenských vládních politiků vzbuzují hrůzu.
Čtěte také
Rozdíl mezi oběma událostmi ale spočívá v informování veřejnosti. Slovenská policie – lépe řečeno ochranka premiéra Fica – byla v prvních chvílích natolik v šoku, že nedokázala nejen ochránit premiéra, ale ani zabránit novinářům v šíření informací, fotografii a videí z místa činu. Česká policie dokázala při svém zásahu, na který panují různé názory, víceméně udržet pod kontrolou tok informací směrem k veřejnosti.
Výsledem je, že o střelci z Handlové jsme se hned dozvěděli, jak se jmenuje, viděli jsme, jak vypadá, dozvěděli jsme se, co dělá teď a co dělal dříve, co všechno napsal a zveřejnil, co dělal za komunismu, s kým se kamarádil. Informace o tom, jaké měl názory a jaký byl asi jeho motiv, jsou často dosti protichůdné, takže na seriózní zhodnocení si budeme muset počkat.
Čtěte také
U nás policejní zásah sice dosud vyšetřen nebyl, ale na rozhodujících místech okamžitě po střelbě převládl názor, že o hrůzných událostech a o hromadném vrahovi nesmíme vědět skoro nic, údajně pro to, aby nebyl heroizován a jiní potencionální pachatelé nedostali chuť ho napodobit. O motivu činu nemáme žádné informace.
Většina médií je s tímto přístupem evidentně smířena, nebo ho dokonce podporuje. Zajímavé je, že tatáž média o slovenském střelci bez zábran zveřejňovala všechno, co ze Slovenska přišlo.
Čtěte také
Zatímco slovenská společnost bude vědět o okolnostech pokusu o atentát na svého premiéra celkem dost – i když rozhodně ne všechno – česká společnost neví o okolnostech hromadné vraždy skoro nic. O samotném vrahovi jsme se dozvěděli snad jen to, že nebyl úředně uznán za psychicky vyšinutého. Samozřejmě je to dáno i tím, že střelec z FF zemřel a nemohl tedy v rámci vyšetřování nebo před soudem motivy svého hrůzného činu objasnit.
Poučení
Slovenský přístup samozřejmě vyvolává ve společnosti nejrůznější – často zcela nepřijatelné – emoce. Pokud se ale podaří vytřídit úmyslně vypuštěné dezinformace, bude šance zjistit, co bylo příčinou atentátníkova jednání, a tedy se svým způsobem z toho, co se stalo, poučit.
Český přístup naproti tomu chce přinutit společnost, aby na hrůzný čin zapomněla, lépe řečeno ho ze své kolektivní paměti vytěsnila, jako by se nikdy nestal.
Není těžké odpovědět na otázku, zda k nápravě atmosféry ve společnosti vede spíše snaha poznávat, nebo snaha zapomínat. Myslet si, že znemožněním pochopení, co k tragické události vedlo, zabráníme jejímu opakování, je v každém případě dost pošetilé.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
