Jaroslav Dvořák sbírá a opravuje německé motocykly značky NSU, tedy od firmy vyrábějící původně šicí stroje

„Moji synové dovezli starou motorku v hrozném stavu, ještě jsem jim vyčítal, co to dovezli za křáp,“ Jaroslav Dvořák vzpomíná na den, kdy začala jeho vášeň. Od té doby, bylo to v devadesátých letech minulého století, tedy poměrně nedávno, nashromáždil motocyklových veteránů dobrou dvacítku. To ale neznamená, že Jaroslav Dvořák neměl do té doby s motorkami nic společného. „Já jsem jezdil od patnácti let. Já jsem byl motocyklovej šílenec od vždycky,“ směje se sběratel s tím, že když jim starší kluci motorky půjčili, jezdili už od deseti let.

Už ta první historická motorka byla od německé firmy NSU, a Jaroslav Dvořák zůstal značce věrný. Dnes má kromě tří předválečných typů všechny motocykly NSU které firma vyrobila. „Oni vyráběli šicí stroje, potom přešli na motorová kola, a pak motorky a v šedesátých letech dělali dokonce auta,“ dodává. Často se Jaroslavu Dvořákovi dostane do ruky úplný vrak. Postupně mu ale dokáže vrátit téměř původní podobu. Samozřejmě, že mají přednost původní díly. „Člověk musí sehnat nějakou dokumentaci, po burzách se začne jezdit, a hodně tvořivosti,“ popisuje. Některé díly pak sběratel sám vyrábí, umí to se soustruhem, sám stroje lakuje a pomáhají mu i synové. „Mladší syn je specialista na linky,“ prozrazuje.

Jaroslavu Dvořákovi říkají jeho kamarádi Železný dědek. „Že jsem takovej odolnej, a že z železa umím udělat skoro všechno,“ vysvětluje.

Sběratel Jaroslav Dvořák|foto: Irena Šarounová

Motorky Jaroslava Dvořáka jsou provozuschopné a sběratel toho samozřejmě rád využívá. „Na veteránských značkách se to nedá používat běžně, jako třeba do práce. Ale můžu si sednout a jet,“ vysvětluje. V žádném případě se ale nesnaží ze stroje dostat co nejvyšší výkon. „To nejsou motocykly na rychlost. My se díváme a užíváme si,“ usmívá se.