Jihlavou vedla už v 18. století česko-moravská hranice. Hraniční kameny stojí dodnes

Hraničník u nákupního centra u Sokolovské ulice
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Hraničník u nákupního centra u Sokolovské ulice

Město Jihlava, krajské město Vysočiny, bylo kdysi královským městem, které leželo na Moravě. Postupně se k ní ale připojovaly další menší obce a získala tak přesah i do Čech. Za vlády Marie Terezie se v Jihlavě objevily čtyři hraniční kameny, které Čechy a Moravu přesně oddělovaly.

Díky striktnímu dělení lidé nejenom věděli, kde právě jsou. Ještě důležitější bylo určení, co má kdo platit. „Umístění hraničních kamenů souvisí se sporem reprezentace Moravy a Čech o vedení hranice mezi zeměmi v první polovině 18. století,“ vysvětluje historik jihlavského Muzea Vysočiny Radim Gonda. Tehdy šlo o to, kdo zaplatí opravu hlavní vídeňské zemské cesty, která spojovala Vídeň a Prahu. Česká zemská reprezentace tvrdila, že hranice leží víc směrem k Čechám, aby Morava musela platit větší část opravy. Bylo tedy nutné určit hranici přesně.

Dodnes tak stojí v Jihlavě čtyři hraniční kameny, které tehdy vyrobil kameník Václav Morávek z Polné. První stojí na začátku Polenské ulice, jen kousek pod kostelíkem Svatého Jana Křtitele. „Je to místo, kde vedla původní cesta z Dřevěných mlýnů směrem k Vídeňské zemské cestě,“ vysvětluje Radim Gonda.

Druhý kámen najdete u nákupního centra na křižovatce ulic Sokolovská a Jiřího z Poděbrad, třetí pak u dřevozpracujícího podniku v jihlavské průmyslové zóně. „Ten stál původně v místě parkoviště o několik metrů jinde,“ doplňuje historik. Poslední kámen se nachází také v průmyslové zóně, v podstatě na okraji města směrem k obci Heroltice. Procházka od prvního kamene k poslednímu je dlouhá tři a půl kilometru.

Směrem k české straně je na všech kamenech vytesaný lev

Všechny hraniční kameny jsou stejné. Měří necelých pět metrů a mají tvar komolého jehlanu. Směrem na českou stranu je na nich vytesaný lev, na moravské straně je vyobrazená orlice. Nápisy v podstatě popisují účel hraničníků a zahrnují i jméno císařovny Marie Terezie, která o nich také rozhodovala.