K nedožitým 95. narozeninám Viktora Fischla

Poslední knihou, spjatou se jménem Viktora Fischla, je jeho překlad některých biblických básnických textů nazvaný "Poezie Starého zákona". Viktor Fischl, nositel Řádu T. G.Masaryka, zemřel loni 28. května. Jeho nedožité 95. narozeniny si nyní připomeneme krátkou úvahou na téma štěstí a vzpomínání zařazenou do knihy rozhovorů "Dva životy". Snad ji můžeme považovat i za osobní poselství Viktora Fischla.

Myslím si, že jsem šťastný člověk. Nedávno za mnou v Jeruzalému přišel zbožný muž, žák ortodoxní ješivy, kterého jsem nikdy předtím neviděl. Prý četl několik mých knih a přišel se mě zeptat, proč jsem takový optimista. Pozval jsem ho dál a řekl jsem mu, že by vlastně on, který denně rozmlouvá s Bohem, měl být mnohem optimističtější než já, který se k Bohu poté, co nechal zahynout šest milionů nevinných židovských obětí, už neobracím. Přesto, vyložil jsem mu, vím, že všechnu tu krásu kolem nás i všechnu tu hrůzu musel jednou někdo stvořit. Věřím, že ve světě, kde se střídá jaro se zimou, kde ještě slepá mláďata vědí, že musejí pít mateřské mléko, nemůže být nic, co by nemělo svůj smysl, který sice neznám, ale nikdy se po něm nepřestanu pídit.

Jednou jsem naslouchal dvěma starším ženám v čekárně. Vyprávěly si o nemocech a všelijakých trampotách, až najednou slyším, jak jedna druhé říká: "Co bych vám povídala. Starý člověk se vůbec neměl narodit." A tu jsem si na tu hloupou bábu málem vyjel. Cožpak opravdu neviděla nic ze vší té krásy kolem sebe? Cožpak bylo možné, že nepamatovala jedinou ze všech těch hezkých chvil, které prožila, ať už byl její život sebesvízelnější?

Umění vzpomínat je štěstí. A ve stáří je na co vzpomínat, nořit se dál a dál do hlubin paměti a objevovat přitom věci dávno zapomenuté, zdánlivě ztracené a ty skládat jako znovu odhalené útržky včerejšků v něco, co by tu mělo zůstat i pro zítřky. Pravda, u většiny z nás i paměť ve stáří slábne a někdy si z nás tropí šašky, hraje s námi nepěknou hru, ale i tak: cokoliv nám zůstalo v paměti, je požehnáním. A vůbec nejšťastnější je ten, kdo zjistí, že ani na sklonku života není odkázán jen a jen na vzpomínání. V Bibli se o takových lidech mluví jako o stromech, které i ve stáří ovoce ponesou. A pokládám-li se za jednoho z takto šťastných, pak především proto, že i ve vysokém věku, kterého mi bylo dopřání se dožít, se mohu ve svých knihách podělit s druhými o to, co jsem promyslel a k čemu jsem došel.