Lauderovy školy uvítaly novou Tóru. ŽMP připomíná 161 válečných zaměstnanců. A 20 let bez V. Fischla

Nová Tóra pro Lauderovy školy

V Lauderových školách se ve čtvrtek konala netradiční oslava. Celá škola přihlížela slavnostnímu vnesení svitku Tóry. A není to jen tak ledajaký svitek. Patřil kdysi Salomonu Hugovi Liebenovi. Muži, který byl významnou postavou českého židovského života v 1. polovině 20. století. Podílel se mimo jiné na založení dnešního Židovského muzea v Praze. Tóru škole trvale zapůjčili jeho potomci.

Vzácný svitek přibližuje ředitelka Lauderových škol Tereza Gafna Váňová: „Svitek, který původně vlastnil Salomon Hugo Lieben, k nám přijel zhruba před čtrnácti dny od písaře, který ho opravil. Rodina se rozhodla, že místo toho, aby si svitek nechala doma jako cennou památku, věnuje ho k aktivnímu používání u nás ve škole.“

Vnesení svitku provázela obrovská radost. „Pořídit si Tóru je neuvěřitelně nákladná věc, podobně jako koupit si velmi hezké auto. Takže se tancovalo, zpívalo a zástupce rodiny vyprávěl o její cestě. Zazněla slova rabína o tom, jak důležité je mít takový svitek ve škole, obzvláště svitek Tóry, který je nějak spojený s osudy dětí v naší škole,“ pokračuje Váňová. Do školy totiž chodí šest Liebenových potomků.

Váňová dále doplňuje, že na závěr obřadu „všichni dostali vanilkovou zmrzlinu, což se pojí se svátkem Šavuot.“ Ten připomíná darování Tóry Mojžíšovi. Začal právě 21. května. A během něj se požívají sladké mléčné pokrmy.

Tóru bude škola používat k občasným sobotním i k ranním bohoslužbám. A při událostech, jako je bar nebo bat micva. „Potomci pana Liebena Tóru zapůjčili pod podmínkou, že ji škola poskytne komukoliv z komunity, kdo by ji chtěl použít i mimo školu, například v nefunkčních mimopražských synagogách. To je skvělá věc,“ uzavírá Váňová.

Památník těm, kteří zachránili paměť

Židovské muzeum v Praze by dnes nebylo takové, jaké je, bez lidí, kteří v něm pracovali za druhé světové války. Jeho zaměstnanci a spolupracovníci se tehdy zasloužili o záchranu židovského kulturního dědictví z Čech i z Moravy. Nacisté je nutili shromáždit na 100 tisíc předmětů ze synagog a od deportovaných lidí. Skoro polovinu z nich pak zavraždili v koncentračních táborech. Právě těmto hrdinům nyní muzeum odhalilo nový památník. Natáčel tam Petr Kastner.

Kurátor památníku Martin Jelínek vysvětlil, koho kovové desky připomínají: „Jsou tam v podstatě všichni zaměstnanci a spolupracovníci muzea, které se nám podařilo dohledat – od vedení a kurátorů až po vrátné, kustody a údržbáře. Jejich hlavní náplní práce za války bylo zkatalogizovat a zdokumentovat přes 100 tisíc předmětů, od textilu po knihy.“

Na seznamu je i jméno architekta Františka Zelenky. „Kvůli nemoci syna nestihli včas emigrovat a celá rodina byla zavražděna v Osvětimi,“ doplňuje Jelínek.

Výzkum trval rok a byl plný překvapení, což potvrzuje ředitelka muzea Pavla Niklová: „Kolega Martin Jelínek si nejdřív myslel, že půjde o 30, maximálně 50 lidí, ale nakonec se dostal na číslo 161. A je možné, že další jména ještě dohledáme.“

Památník muzeum odhalilo ke 120. výročí od svého založení.

Viktor Fischl byl mužem českého i izraelského domova

Muž dvou jmen a muž rozkročený mezi několika světy. Tak by se dal charakterizovat Viktor Fischl nebo také Avigdor Dagan. Tento Čech a Izraelec, literát a diplomat, spisovatel i překladatel, prozaik i básník zemřel přesně před 20 lety. Jeho medailon připravil Leo Pavlát.

Fischl byl člověk s neuvěřitelným osudem, který zažil exil v Londýně po boku Jana Masaryka a po roce 1948 odešel do Izraele, kde také působil v diplomacii.

Leo Pavlát na něj osobně vzpomíná jako na jednoho z prvorepublikových vzdělanců s obrovským přehledem a jemným vystupováním, v jehož jeruzalémském domě hosty vítala sbírka figurek kohoutů – darů k připomínce jeho snad nejslavnější knihy Kuropění.

Sám Viktor Fischl ve svých textech a rozhovorech zanechal hluboké myšlenky, které Pavlát cituje.

O své milované češtině říkal: „Nikdy jsem nebyl šťastnější než, kdy jsem přeléval hebrejskou moudrost a krásu do ryzího skla českého jazyka, který miluji.“

O lítosti poznamenal: „Láska někdy vyprchá, ale lítost, lítost v nás musí zůstat. Na každém kroku si to musíme říkat. Jenom tak někomu neublížíme.“

A na otázku, zda je židovství těžký úděl, odpovídal: „Není. Židovství je hrdost.“

Jak se do obřadu slavnostního vnesení svitku Tóry zapojili Liebenovi potomci?

Jak si prohlédnout nový památník v Židovském muzeu v Praze?

A co říkal Fischl o Izraeli?

Poslechněte si celý magazín Šalom alejchem.