Loutkové divadlo v Přerově oslavilo stovku. Vedou ho ochotníci z lásky k marionetám

První loutkové představení pro veřejnost se odehrálo v roce 1915 v domácím prostředí člena Sokola Josefa Horneka. Marionety tehdy na výšku měřily 25 centimetrů, později „povyrostly“ na dvojnásobek.

Hraní na domácí scéně v rodině Hornekových se po pár letech přesunulo nejprve do jednoho z přerovských hotelů, později do školy v centru města. V roce 1921 založili nadšení ochotníci Loutkové divadlo TJ Sokol. Bratr Josef Hornek se stal prvním principálem, jeho nejbližší spolupracovník Artur Gleich měl na starosti výrobu plakátů, kulis, scén, dekorací a rekvizit. Divadelní sezona trvala stejně jako dnes od dušiček do Velikonoc. Každou neděli se hrávala dvě představení.

Amatéři hrají ve volném čase bez honoráře

Do vlastního kamenného divadla na nábřeží Bečvy se ochotníci nastěhovali v roce 1936. A mohli na ně být hrdí. Měli jednu z nejmodernějších scén v republice. První sezonu tehdy otevřelo představení Sůl nad zlato.

Nikdo už nespočítá, kolik pohádek se na jevišti vystřídalo do dnešního dne. Možná by napověděl pohled do pečlivě vedených kronik. V nich se také dočteme, že roku 1952 přešlo divadlo pod Přerovské strojírny.

Čtěte také

K obnovení tradice sokolského souboru došlo až po sametové revoluci. Amatérští herci stále pracují ve volném čase, dobrovolně a bez nároku na honorář. Zapojují se do soutěží a sbírají různá ocenění. Pravidelně se prezentují na přehlídkách v Česku i v zahraničí.

Zákulisí jako bludiště

Nejzajímavějším místem v divadle je jeho zákulisí. Ve spletitých chodbách pod jevištěm se ochotníci pohybují jako doma. Náhodný návštěvník si ale připadá jako v bludišti. Ve skladu se prodírá mezi kulisami a marionetami z různých pohádek. Pod jevištěm se ocitá ve stísněných prostorách, kde ochotníci před mikrofony loutky dabují. Odtud je vidět na scénu i hrající marionety.

Za 80 let své existence zažilo přerovské divadlo hodně příběhů a pohádek|foto: Jana Zemková

A když budete mít štěstí, ukáže vám principálka divadla Marie Veřmiřovská třeba nejstarší loutky Kašpárka. Právě jeho postava má v divadle velmi důležitou roli. Je jakýmsi prostředníkem mezi herci a diváky.

Za 80 let své existence zažilo přerovské divadlo hodně příběhů a pohádek. A také méně radostné události. K těm bezesporu patří ničivé záplavy z roku 1997. Pod vodou tehdy skončilo i nábřeží Bečvy. Hladina v divadle dosáhla výšky šesti metrů. Voda a bláto poničily historické loutky, rekvizity i kulisy. Některé se členům souboru podařilo zachránit, jiné zplesnivěly a rozpadly se. Tři sezony se nehrálo. Provoz loutkáři obnovili před Vánocemi roku 2000.