Lucku z Ordinace mám ráda. A nestydím se za to, říká Ivana Jirešová

Někteří herci mluví o nekonečných televizních seriálech s despektem, určitě ale nejde o případ Ivany Jirešová, kterou můžete v roli barmanky Lucie sledovat už jedenáctým rokem. „Lucku mám hrozně ráda. A nestydím se za to, jsem ráda, že ji můžu hrát. Musím říct, že nechápu, že všude píšou, v časopisech a tak, že je to role ztřeštěné Lucie. Vůbec nevím, co je na ní ztřeštěné. Takže si myslím, že spolu máme asi hodně společného, protože mně přijde absolutně normální a naopak spíš normálnější než mnozí ostatní.“

Čtěte také

Aktuálně ovšem usměvavou herečku můžete vídat i na divadelních prknech. Jednou z novinek je i hra Zabiják Joe o takzvaných waitress. „To je bílej odpad z Texasu, jsou to vlastně lidi na pokraji společnosti, kteří žijí v maringotkách. Mluví se tam sprostě a je to takové hodně drsné. Strašně jsem se bála celou dobu zkoušení, jak tam jsou sprostá slova a jak jsou na sebe jakoby agresivní. A když jsme to hráli poprvé v Budějovicích před lidmi, byla jsem úplně šokovaná, jak se lidi smáli. Vlastně to funguje jako černá komedie.“

Mýdlový princ má stále vyprodáno

Opačnou charakteristiku by si nejspíše vysloužil muzikál Mýdlový princ, který má za sebou už přes 150 uvedení a podle všech aktérů panuje při představení úžasná atmosféra. Stejný názor zastává i Ivana Jirešová.

Ivana Jirešová, Jan Rosák|foto: Martin Čuřík

„Co se týče ohlasů diváků, absolutně jsem to nikdy nezažila, že by vlastně skoro vejskali při první písničce. Máme pokaždé vyprodáno, pořád máme plno. Je to neuvěřitelné. Podle mě samozřejmě hrají velkou roli písničky Vaška Neckáře. Pak je dobře vystavěný scénář, protože ho dělal Radek Baleš. Je to divadelní režisér. Není to vlastně písnička, že se musí zahrát nějaký děj a do toho se odzpívají písničky. Tady je to divadelně vystavěný, což na lidi funguje. Má to začátek, konec, pointu, je to vtipný, je to i pro rodiny, je to takové pohodové.“

Ivana Jirešová je ovšem aktivní i z hlediska charitativních projektů, se kterými zavítala do Indie nebo Malého Tibetu. „Tam jsme pomáhali, je tam celý projekt Brontosauři v Himalájích, který trvá už několik let. Staví se tam hrozně krásná škola, internátní prostory pro děti, které chodí do školy třeba hodinu a zase zpátky. Aby měly možnost tam přespat. Každý rok tam přijedou Češi a učí je předměty, které nemají – zeměpis, přírodovědu, chemii. Nebo my jsme měli dramaťák třeba. Jsou zvyklé se jenom učit texty, nemají tvůrčí nebo učení hrou. Myslím, že to je vzájemně obohacující projekt, protože stoprocentně si z toho něco vezmou a my od nich také. Neřekla bych, že jsme jenom my pomáhali, oni určitě pomáhali i nám.“