Manželé Pálkovi: Lásku Františky cítím i z pohledu, říká Jaroslav. Je to 55 let, jejich společný čas se ale krátí

Jaroslavovi je 77 let, Františka brzy oslaví 75 let. Vyrostla v Blatnici pod Svatým Antonínkem na Slovácku. „Svatý Antonín byl patron milenců a zamilovaných, a také ztracených věcí. Na kopečku stojí kaple s jeho soškou,“ vzpomíná na místo, kam si jako malá chodila hrát. Na její výchovu dohlížela zbožná maminka. „Maminka mi říkala, že když chci hodného chlapce, musím se za něj modlit.“

Osudového chlapce potkala na vinařské škole ve Valticích. „Moc jsem tam nechtěla, ale dřív muselo jedno dítě ze zemědělské rodiny jít na zemědělství. S Jaroslavem jsme se tam seznámili asi po půl roce. Hrál ve školní kapele na kytaru a já taky chtěla hrát. Tak jsem mu nechala vzkázat, aby mě to naučil,“ usmívá se Františka.

8 fotografií

Ani Jaroslav nechtěl na zemědělskou školu. „Chtěl jsem na elektrotechniku, ale protože jsem byl taky ze zemědělské rodiny, tak se mně vysmáli a dali mě do zemědělství. Přijeli pánové a udělali nábor do vinařské školy. No, ale já už jsem si na Františku myslel před kytarou. Občas jsem ji zahlídl u vlaku, ale vždycky mi utekla.“

„Já zprvu nechtěla s nikým chodit, podle rodičů jsem měla jít ještě na vysokou.“ Láska ale byla silnější, proto jejich vztah před rodiči Františky tajili. Potají se i zasnoubili. „Když jsem jela domů, prstýnek jsem vždycky sundávala.“ Nakonec řekli rodičům Františky pravdu, Jaroslava si oblíbili a plánovala se svatba. „Chtěli jsme se vzít i kvůli tomu, abychom si mohli vzít půjčku.“

Svatbu vystřídal pohřeb

Se svatbou nechtěli otálet, protože Jaroslavův otec onemocněl. „Vzali jsme se a ten den jeho otec zemřel. Ráno jsme měli svatbu a večer odešel. Jaroslav je z devíti dětí a všichni se vlastně takhle na té svatbě sešli. Všechny děti byly kolem něho, celý den se u něj střídaly. Takže pak se šlo spát a druhý den se začal chystat pohřeb,“ vypráví Františka. „Těžké to bylo,“ potvrzuje Jaroslav se slzami v očích.

Dva roky po svatbě se Františka probírala fotkami z Jaroslavova dětství. „Když jsem obrátila jeden list ve fotoalbu, nevěřila jsem vlastním očím. Měl tam fotku od svatého Antoníčka, jak stojí uprostřed bazénku, a vidím malou holku a říkám si, vždyť to su já. Byl to rok 1961. Ukazovala jsem to i mým rodičům a oni to potvrdili. Takže teď říkám, že to bylo naše první rande.“

„Já tam lezl pro boty. Byli jsme tenkrát s klukama v Blatnici ve sklípku na exkurzi, tak jsme byli rozjaření a blblo se. A oni mi do vody hodili boty. Františka se nabídla, že mi je vyloví, ale já jsem nechtěl.“ „Já tam stejně šla, a ostatní si hned dělali srandu, že su jeho galanečka. Byla jsem v té době asi v šestý třídě.“

Dcera se narodila mrtvá

Po svatbě bydleli u Jaroslavových rodičů, později jim JZD přidělilo byt. Oni ale plánovali vlastní rodinné bydlení. Vzali si půjčku a stavěli svépomocí dům. Františka záhy otěhotněla. „Narodila se dcerka, ale mrtvá. Moc jsem pracovala a ohýbala se, protože mi říkali, že to není nemoc, že musím pracovat,“ vypráví Františka. „Bylo to velice těžké. Ale přišla porodní babka, která řekla ‚do roka proroka‘. Tak jsem se nějak uklidnila a do roka se narodil syn Jaroslav.“

Manžel Jaroslav jí v tu dobu byl velkou oporou. „Domluvili jsme se právě na tom prorokovi. Chtěla jsem teda holčičku, ale byla jsem ráda, že se narodil zdravý syn.“ Jaroslav se konečně stal otcem. „Byl dobrý táta. A když jsme se scházeli jako rodina všeci pospolu a ve zdraví, to bylo nejšťastnější období,“ zasnila se Františka.

Nemoc udeřila, pomáhá svatý Antonín

Naděje, že společně oslaví diamantovou svatbu, slábne každý den. Jaroslavovi diagnostikovali rakovinu v posledním stadiu. Celé manželství je provází svatý Antonín a dnes se k němu společně obracejí ještě víc, aby jim dal sílu s touto nemocí bojovat. Láska je věčná, ale čas je krátký. „Jsem s tím smířený. Vím, že tady za pár týdnů nebo měsíců už nebudu. Prožil jsem hezký život. Ještě tu mám pár restů, ale všechno už asi nezvládnu. S Františkou bych se rád ještě podíval na Slovensko k jejím rodičům. Kdyby Františky nebylo, tak už tu nejsem od padesáti,“ říká vyrovnaně Jaroslav a posílá tím Františce velké poděkování.

Přes to všechno je z nich cítit radost a pohoda. „Pomáhá nám svatý Antonín. Taky si umíme udělat hezký den. Manžel vtipkoval celý život. I zdravotní sestřička, co k nám chodí, říkala, že takového pacienta ještě nezažila.“

Láska dnes

Nedávno měli 55. výročí svatby, ale neoslavili ho, protože Jaroslava zrovna odvezli do nemocnice. Lásku a malé radosti si ale projevují denně. „Pusu si dáváme každý den. Přeju si, aby tu manžel s námi ještě nějaký čas byl.“ „Miluju její úsměv. A její lásku cítím i z pohledu,“ říká něžně Jaroslav.

„Děkuju mu za všechno, za celý život, za rodinu, úsilí, za budování, že jsme postavili dům, že to se mnou vydržel. A když jsme se poškorpili, tak mi uměl odpustit. Nic nechceme vracet, všechno bylo, jak mělo být. Děkuju za to, že mi přišel do cesty a děkuju Antoníčkovi. Měla jsem jen jednoho muže a s tím i skončím. Jeden a dost.“

Jak proběhlo jejich první políbení? A jak dopadl jejich manželský test? Poslechněte si rozhovor se smaragdovým manželským párem v pořadu Zlatá láska.