Manželé Slavíčkovi: Na začátku byla zlomená noha, hory, kytary a zpěv. Ivana a Jiří si notují 53 let

Ivana a Jiří se potkali v Krkonoších. V březnu 1970 Ivana se spolužáky jela na lyžařský výcvik na Petrovu Boudu. Jiří jezdil jako tiskař na podnikovou chatu o dva kilometry níž. Na slavnou Petrovku vyrážel s kolegy na pivo, ale svorně říkali, že na polévku, a brali s sebou kytary a zpívali. „My tam jezdili každý víkend hlavně kvůli té kombinaci – kytara, lyže, sníh. Holky byly až druhořadé. Do doby, než se pořadí obrátilo,“ usmívá se Jiří.

8 fotografií

Jeden z profesorů výcviku si zlomil nohu, a chyběl tak vedoucí jednoho z družstev. Tehdy zašel druhý vyučující na Petrovku s prosbou, zda by se někdo neujal výcviku. „Bylo jich tam asi patnáct. Jiří byl nejmladší, vlasy na ramena a měl chlupatou vestu z králíka, to bylo tenkrát něco. Jeho tatínek byl kožešník,“ vypráví Ivana. „A ona měla vlasy až na zadek, tak to mě taky zaujalo.“

„Každá holka si někoho vybrala. Já si vybrala Jiřího. Ráno po snídani jsme šly na vlek a oni už čekali před chalupou. Každej kluk vyfasoval jednu holku a celej den jsme jezdili.“ „Ten vlek byl docela dlouhej, tak se holkám cestou dalo leccos natlouct do hlavy,“ vzpomíná Jiří s úsměvem.

Romantiku vystřídala realita

Po lyžařském výcviku se Jiří vrátil do Slaného, Ivana do Prahy. Měli na sebe jen telefon. Po měsíci přišlo pozvání na rande do Prahy ve vyhlášené Demínce. Jejich vztah sílil a kvetl, jenže pak Jiří musel na vojnu a Ivana do práce do Kralup nad Vltavou. Znovu zasáhl osud, tentokrát v podobě tatínka Jiřího, který Ivaně nabídl pokoj a práci v bance. „V Kralupech brala asi sedm stovek, a to nestačilo skoro ani na vlak,“ vysvětluje Jiří.

„Já byla adoptovaná a pro některý lidi to bylo neskousnutelný. K novým rodičům jsem přišla až v šesti letech. Měla jsem obavy, jak mě přijmou a tak. Ale jsem optimista a kamarádskej typ, takže nabídka jeho táty byla úžasná.“ Jiří z vojny jezdil rovnou domů a viděl se tak s tátou i milovanou Ivanou.

Návštěvy však nezůstaly bez následků. Ivana brzy otěhotněla. „Tak jsme uspořádali svatbu, abychom to zlegalizovali. Byl jsem ještě na vojně, ale povolili mi ženit se v civilním oblečení,“ vzpomíná Jiří.

Na svatbu mají hezké vzpomínky. „Nechali jsme si zahrát orchestrálku Cizinec na pobřeží. To mě dneska bere. Až některej z nás odejde, tak chci, aby na pohřbu hrála tahle píseň. To je srdcovka,“ přeje si Ivana.

V tomtéž roce se narodila dcera Lucie a po devíti letech přišla na svět Šárka. Jejich štěstí bylo dvojnásobné.

Itálii nečekejte

Každý vztah si projde nějakou krizí a záleží, jak to partneři umí řešit. „Z našeho okolí není dvojice, která by to táhla tak dlouho jako my. Nikdy jsme nezažili krizi, že by lítaly talíře. Výměnu názorů jo, ale Itálie u nás neexistovala,“ říká Ivana. „A i když nesouhlasím, tak zvážím, jestli to stojí za to rozmáznout, nebo přejít,“ upřesňuje s nadhledem Jiří.

„Pak vás potěší, když dcera řekne, že je šťastná, že mohla žít v téhle rodině, že nezažila hádky, výčitky, že jsme pro ni vzor,“ chválí si Ivana.

Z nemoci se nehroutili

Roky plynuly a přišly i zdravotní problémy. „Manžel zjistil, že má rakovinu prostaty. Překvapivě mě to ani nerozsekalo. Říkala jsem si, že není jedinej, koho to potkalo, a my jsme na to dva. Podřídí se doktorům, půjde na operaci a bude to dobrý. Byla jsem přesvědčená, že to neprohrajeme. A dokázali jsme to.“

„Přístup mé ženy mi určitě pomohl. Mám to podobně, taky jsem si nepřipouštěl, že by to mělo dopadnout špatně.“

Recept na pohodový vztah

Oba milují zpěv a muziku. Dodnes každý pátek chodí hrát a zpívat do blízké hospůdky a udržují společenský kontakt. „My jsme pořád jak za mlada – u kytar jsme začali a u kytar asi skončíme,“ směje se Ivana.

K hudební stránce nezapomínají ani dnes přidat humor a lásku. „Děláme si hezké drobnosti. Políbíme se, když jdeme spát, venku se držíme za ruce. Když si jdu dělat kafe, dám mu cestou pusu. A chválím ho,“ vyjmenovává Ivana. „Neměnila bych a stoprocentně bych do toho šla znova. Nenapadlo by mě, že spolu prožijeme tolik let a děkuju mu za ten krásnej společnej život.“

A rada pro mladší generace? „Vemte chytrý telefony a zahoďte je. To, že se máte rádi, si řekněte. Choďte do přírody, voďte se za ruce, říkejte si hezký věci,“ shodují se.

Věří, nebo nevěří na náhody a osud? Jak dopadl jejich manželský test? Svou nejoblíbenější písničku nám zahráli a zazpívali a vy si ji můžete poslechnout v pořadu Zlatá láska.