„Mladou generaci čeká boj o cenzuru a přístup k datům,“ říká mediální vědec Henry Jenkins

V rozhovoru je řeč také o síle komunitních projektů jako je Wikipedia a nutnosti zajistit přístup k technologiím pro co největší počet lidí.

Mohl byste na začátek objasnit posluchačům pojem konvergence médií, o níž jste psal ve své slavné knize Convergence Culture: Where Old and New Media Collide?
Princip konvergence funguje ve světě technologií už dlouho a původně odkazoval jen ke spojování funkcí různých médií do jediné technologie. Já se snažil dokázat, že naše mediální systémy už dávno konvergovaly. Tím myslím, že každý příběh, obrázek, zvuk nebo vztah je zpracováván maximálním možným počtem různých mediálních platforem, které integrujeme do našeho procesu myšlení. Když konzumujeme příběh z televize, může mít i své webové stránky, počítačovou hru, komiksovou verzi, může mít kolem sebe celou řadu interaktivních prvků, třeba živé představení a tak dál. Jde tedy o konvergovaný příběh, který se kompletuje ve vědomí jeho konzumenta.

Otevřené hlavy je unikátní podcastová série deseti rozhovorů, kterou Radio Wave vysílá od 10. května 2017 každou středu v 16:20. Příhlašte se k odběru podcastu na wave.cz/podcasty.

Když se člověk zamyslí nad otázkami společného řešení problémů a kolektivní inteligence, kterými se také zabýváte, celé to trpělivé přispívání jednotlivými drobečky do nějaké pomyslné obří jímky sdílených vědomostí – nepřipomíná to až trochu hmyz? Chovali se takhle lidé v minulosti, nebo je to spojené s novými médii?
Nemyslím, že to připomíná hmyz. Bohatství něčeho takového jako Wikipedie naznačuje, že je tu prostor pro mnoho různých lidí, aby přispěli svými různými druhy vědomostí, aby mezi sebou masivně diskutovali o tom, které informace mají být zahrnuty a které ne, někdo třeba vnímá i silné komunitní pouto. Wikipedie je zatím nejvíc spektakulárním příkladem kolektivní inteligence. Ale třeba na fanouškovském debatním fóru, dejme tomu k seriálu Game of Thrones, který ti lidé sledují každý týden, hovoří o svých interpretacích, probírají, která postava je klaďas a která záporák, jak moc je seriál založený na historii, co je na něm originálního, jak moc je jeho prostředí fantaskní, jestli mohli skutečně existovat draci atd. Všech těchto debat se účastní lidé, kteří něco vědí. Někteří četli knižní verzi, jiní ne, někteří se vyznají v dějinách středověku, jiní ve struktuře mýtu... Shromažďuje se tu hodně znalostí. Pointa není v tom, že bychom ztráceli své individuální odbornosti, vlastně bychom se svými vědomostmi měli zacházet jako jejich majitelé. To, co dáváme „do placu“, je spolupráce. Kooperujeme na dálku, abychom dosáhli cíle, který je mimo možnosti jednotlivce.

Do jisté míry to takhle fungovalo vždycky, ale až v zasíťované společnosti máme mnohem robustnější technologie umožňující propojit pestřejší škálu lidí. Nepovídáme si jen u piva v místní hospodě, ale vedeme konverzace napříč celou planetou, s lidmi, kteří přinášejí velmi různorodé znalosti. Pokud se vrátíme k příkladu Wikipedie, umím si představit, že například Češi a Němci by mohli mít vzájemně velmi odlišné náhledy na společnou historii. Teprve Wikipedie umožňuje, aby byly různé výklady přístupné jeden vedle druhého, s větší paletou úhlů pohledu, než by třeba dokázaly nabídnout jednotlivé učebnice v jedné nebo druhé zemi.

Ačkoli je v naší společnosti těžké najít místa, kam by nedosáhl vliv médií, jsou určité oblasti světa a skupiny lidí s omezeným nebo žádným přístupem k internetu, k drahým technologiím. Jaká je jejich pozice e světě konvergujících médií a obrovského množství lidí spolupracujících online?
Ano, tohle je naprostá pravda. Svět není plochý. Tam, kde jsem dřív psal o kultuře spoluúčasti (participatory culture), bych dnes asi řekl kultura větší spoluúčasti, abychom nezapomněli na množství skupin lidí, které se nemůžou smysluplně účastnit.
Měli bychom ovšem rozlišovat mezi těmi, kteří se rozhodli nezabývat se technologiemi dobrovolně (Amishové v USA nikdy nepřijali elektřinu, auta, dobrovolně žijí „lo-tech“), a těmi, kteří by rádi, ale je jim v tom systematicky bráněno. Ve Spojených státech má zhruba 95 % mladých přístup k technologiím, zatímco původní indiánské obyvatelstvo žijící v rezervacích z většiny nemá. A ne z vlastní vůle, ale protože byli systematicky vyloučeni z kontaktu s nimi. Měli bychom se hluboce zabývat strukturálními a systémovými problémy, které brání lidem zapojit se, a zajistit, aby každý, kdo chce, měl možnost efektivně komunikovat. A respektovat skupiny, které se rozhodly z principiálních důvodů nezapojit, s tím, že jde o jejich volbu.

Henry Jenkins (*1958) je americký mediální teoretik, jeden z nejcitovanějších akademiků věnujících se novým médiím. Je bývalým profesorem MIT, dnes učí na University of Southern California. V posledních letech se zabývá rolí nových médií v občanském aktivismu mladých lidí, o kterém pojednává i jeho poslední sborník By Any Media Necessary: The New Youth Activism z roku 2016.

Tady v Česku je poměrně populární Facebook, naproti tomu Twitter je pořád záležitostí pro omezenou skupinu fanoušků a lidí, kteří chtějí být „cool“. Před pár lety zase Češi zbožňovali sms, posílali doslova milióny textových zpráv ročně. Co ovlivňuje tyto mediální a technologické zvyky, preference?
Kultura spoluúčasti nestojí na jediné platformě, takže otázka nezní používat Twitter, nebo ne. Každá země světa má vlastní konfiguraci toho, co lidé ohledně médií upřednostňují. Někde je to otázka prvního hráče na trhu – kdo vám co představí jako první. Jinde hrají roli spíš tradiční hodnoty dané společnosti, jaká je kýžená forma společenského kontaktu. Myslím, že v kontextu USA bylo používání sociálních médií silně určeno vysokou mobilitou obyvatel. Průměrný Američan se stěhuje jednou za pět let, často velmi daleko, takže Facebook a další technologie jsou způsobem, jak se znovu nebo stále setkávat s přáteli, udržovat vztahy. Lidé, které jsem znával na střední škole a léta neviděl, si dřív nebo později k sobě zase nacházejí cestu prostřednictvím Facebooku. Ve společnosti s nižší mobilitou, kde je větší tendence zůstat žít na místě, kde člověk vyrostl, nemusí být tyhle věci nutně tím, co lidé chtějí. Můžou tam třeba převážit jiné způsoby komunikace, které víc vyhovují danému způsobu života.

Ve své starší knize From Barbie to Mortal Combat: Gender and Computer Games zkoumáte genderové aspekty hraní her. K čemu jste došel? Dá se jednoduše říct, že svět her kopíruje vzorce skutečného světa?
Tu knihu jsem psal před nějakými patnácti lety, kdy to byla teprve záležitost na vzestupu, řešilo se, že hry jsou hlavně pro muže, zda v nich mají ženy místo... Je to stále složitá věc, ale zdá se, že v USA je dnes stejná pravděpodobnost, že hry budou hrát kluci i holky. Muži mají tendenci hrát víc různých druhů her, trávit hraním víc času, hrát do pozdějšího věku než ženy. Už nejde jen o to být vystaven technologiím, ale o to, co můžou technologie nabídnout. Například Sims měli rozsáhlou hráčskou základnu mezi ženami. Ale z valné většiny herní nabídka příliš nereflektuje vkus a zájmy žen.

Určitá podskupina počítačových hráček ale ráda přijala existující herní žánry jako prostor, kde můžou soutěžit s muži, aniž by je limitovala třeba fyzická velikost a síla. Můžou prostě hrát agresivně a nestarat se, jestli někomu ublíží nebo někdo jim. Je to pro ně obrovská příležitost. V Americe je hodně na vzestupu ženský fotbal – a fotbalistky jsou právě takovouhle skupinou, které existující hry vyhovují. Takové ty víc holčičí typy děvčat, dívky „v růžovém“ asi budou s aktuální nabídkou míň spokojeny. To by nebylo tak důležité, kdyby hry byly čistě spotřebitelským zbožím. Ale je prokázáno, že jsou zároveň důležitou vstupní branou k určitým digitálním dovednostem. Jednou z několika, ale docela signifikantní. Pro kluky ve škole je obvykle příjemnější pohrávat si s technologiemi než pro děvčata. Na druhém konci tohoto procesu jsou ženy, které se zabývají stavitelstvím, počítačovými vědami – obory, kde je historicky malé zastoupení žen. Mělo by nám tedy záležet na umožnění přístupu ke zkušenosti s technologiemi, k hraní si s nimi – a počítačové hry jsou většinovou aktivitou dostupnou dětem už v nízkém věku.

A stará otázka – ovlivňuje násilí v počítačových hrách lidi v jejich skutečném životě? Jsou kvůli násilným hrám agresivnější?
Myslím, že tuhle otázku bychom si měli položit u každého média. Prosté „co opice vidí, opice dělá“ by tu bylo příliš zjednodušující. Je to vliv, kulturní faktor, který vstupuje do našich životů. Ale média si vykládáme na základě všech našich dosavadních zkušeností. Pokud si přečtete knihu, která popírá všechno, co o světě víte, nebudete věřit té knize, ale sobě. Média jsou nejsilnější, když upevňují to, co máme za pravdivé. Naopak nejslabší jsou tam, kde chtějí změnit, co si myslíme. To platí, ať jste členem nějaké progresivní skupiny, která chce vyslat nějaké poselství, nebo prostě výrobcem her, který chce, aby se lidi bavili násilím. Samotná násilná hra neudělá z dítěte psychopatického vraha. Ale pokud máte dítě, které pochází z rozvrácené rodiny, které zažilo domácí násilí, které je vystaveno vlivu pouličních gangů, které zažívá extrémní chudobu, duševní nemoci – a přihodíte navrch ještě násilné hry, pak je to jeden z mnoha faktorů, které můžou vyústit v násilné chování. Mě ale mnohem víc zajímají hry, které posilují nacionalismus, genderové nebo rasové stereotypy, protože tyhle věci jsou upevňovány i doma a v nejbližším okolí.

Tenhle rozhovor děláme pro veřejnoprávní rozhlasovou stanici pro mladé posluchače – a mě by velmi zajímal váš názor na budoucnost rádia jako média, obzvlášť se zřetelem k mladým lidem...
Asi bychom mohli začít u rozhlasu jako sady funkcí spíš než jako technologie. V autě mám satelitní rádio, což není klasický rozhlas, ale stejně trávím při ježdění po Los Angeles hodně času poslechem rádia. Řadu funkcí rádia přebírá podcast a webcast. Čili stále existují jisté funkce rozhlasu, věci, které pro nás rozhlas dělá, ať už je to přenos hudby nebo třeba konverzace na lokální bázi. Rozhlas je efektivní způsob přenosu mluveného slova a zaznamenaného zvuku, to jsou funkce, které po něm chceme. Vaši stanici můžou poslouchat lidi z celého světa, potkal jsem mnoho studentů z východní Evropy, kteří na amerických univerzitách pravidelně poslouchali rádia ze svých zemí. Je to způsob jak udržet kontinuitu, spojení s kulturou, kterou opustili, být v kontaktu se životem tamní komunity. Na opačném konci spektra vidíme třeba fanoušky Harryho Pottera ve Státech – nějací středoškoláci vytvořili podcast o Harrym Potterovi, který získal miliony posluchačů. To je dramatický posun v tom, jak se s rozhlasem zachází – i drobný uživatel může vytvořit obsah s velkým publikem. A vrací nás to zpátky k počátkům rozhlasu, kdy byl vlastně médiem s amatérskou základnou, své stanice měly skautské oddíly, církve, školy, komunitní centra, skupiny veteránů. Podcast nás vrací k tomuhle bodu, kdy rozhlas vycházel od běžné populace, než se z něj stal velký byznys.

Máte nějakou vizi toho, jak budou vypadat média za padesát, šedesát let? Čekají nás nové kanály, nové typy chování v souvislosti s nimi?
Nemám jasnou představu, co bude za padesát let, je těžké odhadnout, co přijde za čtyři nebo pět let. To, že budeme mít víc mediálních kanálů než teď, je prostě dané. Když se ohlédnete za dvacátým stoletím, objevily se každých několik dekád. Za posledních deset nebo dvacet let jsme zažili rapidní nárůst mediálních technologií. Všichni víme, že se blíží svět, kde se budou lidé každodenně víc a víc zapojovat do mediální kultury. Zatím ale nevíme za jakých podmínek, takže nastanou boje mezi vládními agenturami, korporátními entitami a občany o podobě této participace. Bude existovat určitá neutralita? Budou „grassroots“ média lidem stejně dostupná jako ta na komerční bázi? Jaká budou omezení toho, co lidi můžou dělat, říkat, jak se mohou zapojit, co nás nechají komerční média dělat ohledně citací, dalšího používání obsahu, který se na nich objeví? Takže tyto boje by se mohly hodně točit kolem autorských práv. Ale čekají nás i další bitvy – ohledně dohledu nad daty, zacházení se značkami, standardů cenzury, otázek digitálního přístupu – a tyhle bitvy budou určovat, do jaké míry bude naše mediální kultura za padesát let participační. A bojují se už teď, současná generace má klíčovou roli v tom, aby se postavila za práva každého jedince smysluplně se podílet na kulturní krajině.

Vaše heslo na Wikipedii zmiňuje i projekt Will Henry Jenkins Hear About It? z roku 2009 – skupina lidí napsala tuhle otázku na vzkazy do lahví, které naházeli do moře, a zároveň ji vypustili na sociální sítě a podobně, aby zjistili, jak se k vám zpráva dostane rychleji. Takže – slyšel jste o tom?
(smích) Jistě, asi tak pět minut poté, co to spustili. Šlo o takové polovičaté porozumění tomu, o čem jsou digitální média. Jako veřejně činný intelektuál pravidelně projíždím Twitter, blogy, takže nemůžete nikde na světě dát online něco, v čem figuruje mé jméno, aniž bych o tom do hodiny věděl. Velmi jasný výsledek tohohle podivného pokusu je, že žijeme ve světě tak nasyceném médii, že pokud někdo na druhém konci planety tweetne mé jméno, díky moci vyhledávačů se to ke mně velmi rychle dostane. A mě moc baví třeba kontaktovat čtenáře, kteří tweetují mé jméno. Před pár měsíci jsem narazil na tweet odněkud ze Švédska, který říkal „jdu do postele s Henry Jenkinsem“ – míněno s mou knihou samozřejmě. Tak jsem odpověděl: „posuň se, máš studené nohy“. Na téhle úrovni už neexistují žádná tajemství, ne pokud použijete moje jméno.

Odkaz:
www.henryjenkins.org