Morušovníky v Zaloňově připomínají říšské plány na záchranu hospodářství

2. srpen 2017
Keře moruší jsou přírodní kulisou při vjezdu do obce od Jaroměře

U kostela sv. Petra a Pavla v Zaloňově mezi Dvorem Králové a Jaroměří si v létě místní pochutnávají na sladkých plodech moruší. Jsou podobné ostružinám a dozrávají na keřích, které zřejmě v roce 1942 vysadili francouzští váleční zajatci. Tento příběh však zdejší obyvatelé většinou neznají. Původní zaloňovští obyvatelé byli po válce odsunuti.

Zaloňov leží v bývalých Sudetech, kde ale původní obyvatelstvo bývalo české, jak o tom svědčí jména ve farních knihách a na místních náhrobcích. Region se poněmčil při německé kolonizaci. K místní farnosti patřily německé vesnice Zaloňov, Kašov a Vestec a česká Rtyně. „Bohoslužby se ve zdejším kostele sloužily německy, jednou za měsíc ale musela být i česká mše pro obyvatele Rtyně,“ říká zaloňovský varhaník Jan Kočí.

Každý, kdo stojí čelem ke vstupu do kostela, nemůže po obou jeho stranách přehlédnout hradby morušové zeleně se specificky vykrojenými listy. Moruše tady sice nemají tvar stromu, ale při bližším pohledu dolů pod větve jsou vidět nízké, silné kmeny, ze kterých bují čerstvá morušová vegetace. Za druhé světové války ji pomohli vysadit francouzští váleční zajatci.

Výsadba morušovníků a chov bource morušového byly totiž během války nařízeny nejen v Říši, ale také v Protektorátu. Německu v té době docházely síly, materiál i zásobování, proto hledalo nové zdroje, kde se dalo.

„Děti ze zaloňovské školy se v sousední sudetské obci Litiči účastnily ukázky, jak se bourec chová. Bylo to v uzavřených prostorách a listy morušovníku se trhaly ze stromů jako krmení pro housenky. V zaloňovské škole se údajně začalo i s chovem několika jedinců. Populace bourců se ale nestačila rozmnožit natolik, aby bylo možné vyrábět hedvábí,“ vysvětluje Jan Kočí. Kromě moruší rostou u kostela i „válečné“ lípy, které byly vysazené v roce 1943.

Děti sbíraly Francouzům šneky, ochutnat je nechtěly

K pamětníkům pobytu francouzských zajatců v Zaloňově patří dnes už jen Josef Gottwald, místní rodák, který od odsunu žije v Německu. Vyprávění tehdy bezmála desetiletého kluka dobře vystihuje atmosféru doby. „Najednou nám bylo oznámeno, že kovárna naproti hostinci bude zajateckým táborem pro francouzské vojáky. Vzpomínám si, jak přijeli. Jejich oblečení, jejich čepice byly pro nás neobvyklé, nikdy jsme nic takového neviděli,“ vypráví pamětník.

O výsadbě moruší v roce 1943 se píše ve Farní kronice v Zaloňově

Jeden voják měl podle jeho slov dlouhé vousy. Při přidělování válečných zajatců na práci k sedlákům ho nikdo kvůli jeho vzhledu a vousům nechtěl, protože vypadal strašidelně. Prostory pro nocování zajatců byly primitivní. Vojáci se řídili sami a nebyli nikým hlídáni. Pro svůj pobyt v Zaloňově dali své čestné vojenské slovo a to dodržovali.

„My děti jsme se časem s Francouzi spřátelily a taky jsme pro ně sbírali šneky na hořenické výšině. Někdy jich byly dva až tři kbelíky. O víkendu si je zajatci připravovali v Holečkově hospodě. Pro nás to bylo něco originálního, pro ně to byla delikatesa. Za sbírání šneků nás obdarovali čokoládou, bonbóny a dalšími věcmi, které jsme vůbec neznali. Oni to dostávali přes Červený kříž ze své vlasti. Dnes někdy přemýšlím nad tím, jak se asi v Zaloňově cítili,“ popisuje dávnou dobu Josef Gottwald s tím, že delikatesně upravené šneky tehdy okusit nechtěli, protože na takové jídlo nebyli zvyklí.

A zároveň potvrzuje, že dnešní košaté keře moruše černé jsou v Zaloňově vzpomínkou na pobyt francouzských válečných zajatců. „Pro mě jsou dnes tyto stromy znamením přátelství mezi Francií, Čechami a Německem ve společné Evropě,“ dodává zaloňovský rodák.

Dnes už se můžeme jen dohadovat, jestli by i listy ze zdejší „válečné“ moruše černé byly pro housenky bource morušového opravdu to pravé. Podle dostupných informací jsou pro ně totiž nejoptimálnější potravou listy moruše bílé.

Novogotický kostel sv. Petra a Pavla v Zaloňově

Morušovník černý dorůstá do výšky 10 metrů a má hustou, rozložitou, až 15 metrů širokou korunu. Jeho tmavozelené listy jsou dlouhé až 20 centimetrů. Tmavě fialový až černý hroznovitý plod moruše je podobný ostružině. Dozrává v srpnu a září a chutná sladkokysele. Stromy nejsou náročné na půdu, ale rostou pomaleji než ostatní druhy moruší. Jsou mrazuvzdorné až do mínus 30 stupňů.