Napsali jsme pár národních písní. Jen o nich národ neví, říkají Jaroslav Uhlíř a Zdeněk Svěrák

Například písničky Skálo, skálo a Voda, voděnka. Ty potkal podobný osud. Obě se zrodily původně pro pohádku, zlidověly a později se z pohádek osvobodily.

„Vznik obou byl velmi prostý. Byli jsme požádáni, abychom prostě do pohádek napsali písničku,“ konstatuje Zdeněk Svěrák. Skálo, skálo napsal s Jaroslavem Uhlířem pro pohádku O chytrém Honzovi v roce 1985. Vodu, voděnku o rok dřív ke snímku S čerty nejsou žerty.

Znějí, jako by tu byly odpradávna

Pohádka S čerty nejsou žerty patří v Česku jistě k nejoblíbenějším (repro foto)|foto:Jaroslav Hoření, Český rozhlas Liberec

Obě písně podle autorů znějí, jako by tu byly odpradávna. Jak je to možné? „Skálo, skálo je velmi prostá, rýmy jako moře – hoře ji přibližují lidovým písním,“ usuzuje Svěrák. Píseň starou přes pětatřicet let nazpívala řada interpretů včetně Dagmar Patrasové.

Vodu, voděnku má zase na repertoáru Hana Ulrychová. „To je frajerka. Na natáčení písničky přijela autobusem, zazpívala, já jí ten autobus zaplatil – a zase odjela,“ směje se Jaroslav Uhlíř.

„Hraběto, dej mi to!“

V národních písničkách se často zvykem zpívá o zvířatech. Svěrákovi se do textů vloudili všemožní tvorové. Třeba hmyz. Nejčastěji ale s Uhlířem zpívají o koních. „O koních jsem napsal celkem sedm textů. Vyčnívá z nich Když se zamiluje kůň,“ říká Svěrák.

Jan Hraběta Zdeňka Svěráka přivedl i na rým „Kouřím, kouřím v městečku Toužim, toužím, toužím po městečku Kouřim.“ Svěrák však verš zatím nezpracoval a prý to ani nechystá|foto:Profimedia

Možná právě kvůli této písni stojí v pozadí jiná: Moje milá plaví koně. Autorem jejího nosného verše není Svěrák, ale jeho kolega herec z Divadla Járy Cimrmana Jan Hraběta. Ten se ve volných chvílích kromě dřevořezby věnuje vymýšlení jazykových hříček.

Před sedmadvaceti lety Hraběta vymyslel rým „jsou to koně mí, soutok oněmí“. „Zvukově je to totéž, významově něco docela jiného,“ upozorňuje Zdeněk Svěrák. „Je to písnička vskutku národní. Jen o ní národ neví,“ posteskává si.

To město na Vltavě

Asi proto, že jsou oba autoři z Prahy a že jim hlavní město přirostlo k srdci, opěvují v řadě písní krásy stověžaté matky měst. „Narodil jsem se na Žižkově, a to je nejlepší, co může být,“ směje se Jaroslav Uhlíř.

Zdeněk Svěrák zase připomíná, že se v 60. letech zkoušel usadit v Žatci, ale nevydržel to. „Zejména v noci, když je Praha nasvícená, si uvědomuju, že mi byl dán dar žít v nádherných kulisách,“ svěřuje se.

Vskutku oslavnou píseň o Praze přivedli autoři na svět v roce 2011. Nazvali ji Město na řece. Nazpívala ji Lucie Tocháčková, jedna ze zpěvaček sboru Sedmihlásek. Právě s pěveckým sborem matky a syna Homérových Svěrák s Uhlířem po léta spolupracovali.

Vyvolená z pěveckého sboru

Lucie Tocháčková je divákům Hodin zpěvu známa. Nazpívala hlavní party ve třech operkách Svěráka a Uhlíře. Titulní úlohy v Červené karkulce a v Šípkové Růžence a v operce O dvanácti měsíčkách Marušku. Ta jí prý nejvíce přirostla k srdci.

U autorské dvojice začala zpívat už jako devítiletá. „V Sedmihlásku jsem byla teprve chvíli, když na jednu ze zkoušek přišli autoři. Jako sólovou interpretku si mě vybrali vlastně náhodou,“ soudí.

První píseň, kterou malé zpěvačce svěřili, bylo Jevíčko. Svěrák písní vyznal lásku k městečku na Malé Hané, kam pravidelně jezdí hrát s Divadlem Járy Cimrmana.

Jak vypadalo první setkání Jaroslava Uhlíře s živou kapelou? Cesta do kterého města inspirovala Zdeňka Svěráka k písničce Zapadání? A proč mladou zpěvačku písní Uhlíře a Svěráka neměla příliš v lásce sbormistryně?