Nejkrásnější holubi kudrnáči se vylíhnou nesourodému páru. Jeden je výstavní, druhý s nějakou tou chybou
Český stavák, parukář, kudrnáč… Až na chovatelských výstavách člověk zjistí, kolik druhů holubů existuje. Jiří Kadlec z Luk nad Jihlavou chová holuby už od svých devíti let a s kudrnáči začal, když mu jeden exemplář náhodou přiletěl na dvorek.
„To je červený bělouš, pak jsou červení štítníci, a pak černí tam jsou,“ ukazuje chovatel Jiří Kadlec do klece na okresní chovatelské výstavě v Puklicích na Jihlavsku. Jeho holubi mají nádherně kudrnaté peří na křídlech. Když ale vzpomíná na své začátky, mluví o českých stavácích. Už jako dítě školou povinné se staral o sto párů. „Měli jsme statek, měl jsem půl půdy zabraný,“ vzpomíná.
S kudrnáči začal náhodou, když k němu přiletěl jeden zbloudilý. „Zalíbilo se mi to, pak jsem teda začal tady s tím,“ říká chovatel s tím, že nikdy není jistota, že se z vejce kudrnáčů vylíhne kudrnaté mládě. Zajímavé také je, že dobrý výsledek nemusí přijít ani tehdy, když se dají dohromady výstavní samec i samice. „Musí být třeba holubice lepší, holub horší, a pak dávají hezký holoubata,“ dodává.
Než jdou holubi kudrnáči na výstavu, musí projít úpravou. „ Ty ponožky se musí upravit na těch packách. To se musí vytrhávat,“ ukazuje Jiří Kadlec na rousy z peří na holubích nohách. Oproti například slepicím hedvábničkám, které chovatelé před výstavou i šampónují a fénují, se holubi jen koupají. „Dám jim lodnu, a oni se v tom vykoupou,“ říká.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
