Nikdo neví, kdo a proč postavil dřevěnou zvonici v Bukovici. Zvoní ale dodnes

Bukovice u Písařova je pozoruhodnou obcí už svým jménem, které získala podle velkého množství buků. Jen v Olomouckém kraji se ale nachází minimálně čtyři obce se stejným jménem, zmiňovaná Bukovice je přesto jediná, která se používá v jednotném čísle.

Dobové dokumenty prozrazují, že v obci bývala rychta. A zejména v 17. století se místní sedláci dostali do ostrého sporu s vrchností. Víme také, že obec byla původně česká, po třicetileté válce ale postupně převládla jako obecná řeč němčina.

Počet obyvatel se pohyboval kolem 300 a později vystoupal až k 450 a už v roce 1834 měla obec vlastní německou školu, ke které po roce 1919 přibyla škola česká. O zdejší největší památce – dřevěné zvonici – ale není známo vůbec nic.

Zvonice nejspíš nebyla církevní stavbou

Podle některých historiků vznikla na konci 19. století. Podle potomků poslední zvonice, paní Kleinové, byl uvnitř před válkou zvon z roku 1797 nebo o rok mladší. Není ale jisté, jestli ve stejném roce vyrostla i zvonice.

Málokdo ví, že vyhlášený zájezdní hostinec Kocanda patří vlastně do Bukovice|foto: Miroslav Kobza

Také neexistují důkazy, že by zvonice byla vysvěcena jako církevní stavba. „Spíš předpokládám, že vznikla jako součást jakési civilní ochrany na základě nařízení Josefa II., že každá obec musí mít nějaké poplachové zařízení pro případ požáru, povodně, války či jiného nebezpečí,“ míní současný správce zvonice Alex Krobot.

Původní zvon byl v únoru 1942 snesen a odvezen za mohutného jásotu místních obyvatel k roztavení na děla. Samotná stavba ale začala pozvolna chátrat.

Současný správce zvonice ale apeloval na obec. A podařilo se mu získat prostředky na svépomocnou opravu. „Pustili jsme se do toho s otcem a bratry a v roce 1988 se zvonice opět dostala do formy,“ říká Alex Krobot.

Zvon vítá návštěvníky z Čech

Jediné co chybělo, byl zvon. Náhoda tomu chtěla, že syn někdejší zvonice založil v nedalekých Štítech po roce 1990 prosperující firmu. Společně s tehdejším společníkem v roce 1995 zakoupili nový zvon ulitý v Brodku u Přerova a pomohli jej instalovat.

Dnes už je zvonička chráněnou kulturní památkou|foto: Miroslav Kobza

Od té doby se zase Bukovicí rozléhají specifické tóny. „Zvoním o svátcích, je jedno jestli je to první máj či svátek církevní jako třeba Velikonoce, a pak také když někdo v obci umře jako umíráčkem,“ vysvětluje zvoník.

Zvuk ale může navádět i řidiče na silnici I/11 vedoucí z Čech, kdy dlouhá rovina od Mlýnického Dvora míří přímo do zatáčky, v níž zvonice stojí. V mlze se klidně dá jet za hlasem zvonu. „To je pravda a navíc hlasem zvonu vítáme všechny, kteří z Čech přijíždějí k nám na Moravu. Ale bohužel jen někdy,“ směje se Alex Krobot.