Nová expozice o dějinách Židů, německy mluvící Židé po válce a výročí sochaře Veselého

200 turbulentních let

Již několik týdnů nemůžeme navštívit kina nebo divadla. Ale zajít na výstavu už smíme. Židovské muzeum v Praze se na tuto příležitost nachystalo znamenitě. 16. prosince otevře zrekonstruovanou Španělskou synagogu a v ní zbrusu novou expozici. Ta mapuje osudy Židů u nás v posledních dvou stoletích. Podrobnosti prozrazuje v rozhovoru Terezie Jiráskové ředitel muzea Leo Pavlát.

Výstava ukáže, jak turbulentní poslední dvě staletí Židé na území Čech, Moravy a Slezka prožili. Filmy dokumentují život předválečné židovské komunity, uvidíte ukázky z Osvětimského alba, dozvíte se informace o židovských umělcích, architektech a podnikatelích. Uvidíte i notový záznam české hymny, kterou v Templu v Dušní ulici, předchůdci Španělské synagogy, složil František Škroup.

Nová expozice chce divákům poskytnout co nejplastičtější obraz toho, „čím zde židovská komunita byla, čím přispěla k rozvoji této země, o co přišly české země v důsledku totalitního režimu. Je z toho také možné odvodit, oč je dnes třeba se brát,“ zve na prohlídku Leo Pavlát.

Složité návraty

Nejtěžším zvratem za poslední dvě století byla pro Židy na našem území druhá světová válka. Ti, co přežili pobyt v koncentračních táborech, se vraceli domů s podlomeným zdravím a většinou bez rodiny. Tragédie tím ale pro ně nekončily, novým represím po návratu čelili zejména německy mluvící Židé. S historičkou Kateřinou Čapkovou z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd natáčela Leona Matušková.

Lidé, kteří se při předválečném sčítání přihlásili k německé národnosti, přišli totiž v roce 1945 o československé občanství. Pokud chtěli v zemi zůstat, museli si o něj znovu zažádat. Někteří německy hovořící Židé byli dokonce zařazeni do odsunu německého obyvatelstva. „Pokud měli štěstí, mohli si na národním výboru vyzvednout osvědčení, že jsou antifašisté,“ líčí Čapková.

Zejména sudetoněmečtí Židé se po válce obraceli na Správu spojených národů pro pomoc a obnovu, známou pod zkratkou UNRRA. O možnost vycestovat z Československa v rámci speciálních transportů ji požádaly přibližně tři tisícovky lidí.

O jejich osudu se můžete podrobněji dočíst přímo na webu Akademie věd.

Židovské inspirace Aleše Veselého

„Já jsem se dozvěděl, že jsem Žid, až ve chvíli, kdy mi v roce 1941 připíchli žlutou hvězdu. Byl to zvláštní pocit, který jsem nikdy předtím nezažil – že je člověk jiný.“

Tato slova řekl v rozhovoru pro Paměť národa sochař, malíř, grafik a pedagog Aleš Veselý. Židovství potom v celé jeho tvorbě hrálo významnou roli. Za osmdesát let svého života vytvořil řadu monumentálních soch pro veřejný prostor. Jsou umístěny po celém světě – například v Olympijském parku v Soulu, v Tokiu, Vilniusu, Terezíně či Kutné Hoře. Od úmrtí umělce uplyne 14. prosince pět let.

Předposledním monumentálním dílem Aleše Veselého je Brána nenávratna, která má podobu kolejnice vztyčené k nebi a před nádražím Praha-Bubny upomíná na transporty Židů do koncentračních a vyhlazovacích táborů. U jejího vzniku byl ředitel Památníku ticha Pavel Štingl, s nímž natáčela Jana Šustová.

„On byl jednak člověk, který celý život dost řešil svou identitu, protože byl z pražské částečně židovské rodiny, jeho tatínek prošel koncentračním táborem, sestra také, ale vrátili se. Aleš Veselý hodně řešil, jaký on má k těmto dávným principům vztah,“ vysvětluje Štingl.

„Jeho zřejmě největší a dost možná jedna z úplně největších soch, které tady v poválečném čase vznikly, je Kaddish, žalm za zesnulé. Tuto sochu dedikoval svému otci. Vznikla v době, kdy Alešovi zemřel otec a on se s tím takto vypořádal,“ uzavírá Štingl.

Magazín o židovském životě moderuje Tomáš Töpfer.