Nová generace rybích predátorů přichází na svět v Pardubicích. Umělý výtěr štik má své zákonitosti

Jak takový štičí výtěr vypadá? Přímo u sádek místní organizace Českého rybářského svazu v Pardubicích jsme natáčeli s jedním z největších odborníků na tohle téma Václavem Horákem.

Velkou roli hraje teplota i kvalita vody

Na podzim se štiky sváží do většího přípravného rybníka, který je součástí pardubických sádek. Přidá se k nim bílá ryba, která štikám slouží jako potrava. Na jaře se pak štiky přepouští spodem do menšího výtěrového rybníčku.

„V předjaří už hlídáme teplotu vody a čekáme na dobu, která je pro výtěr štiky ideální. Pak ji slovíme je k umělému výtěru. V malém rybníčku máme ostřici, což je pro štiku ten správnej rajc, to jí vyhovuje,“ usmívá se Václav Horák.

Řízený výtěr má svůj řád

Na přelomu března a dubna je doba vhodná na to, aby se štika vytřela a vznikla nová generace. Štika se sloví, rozdělí se jikernačky a mlíčáci. Pohlavně zralé jikernačky se vytírají tak, že se na vytřené jikry přidává mlíčí a pak se jikra inkubuje. V líhni se musí vytřené ryby v miskách očistit od lepkavosti. Velmi důležitá je nejen teplota, ale také kvalita vody. V Pardubicích míchají tři vody: z biologického rybníka, vodu ze studny a z kanálu Halda. Jedině tak se získá správná kyselost. Voda z kohoutku by štiky zabila.

„Všechno je cílené a řízené. Máme tu asi šest a půl metráku štik. Líheň má produkci osm až devět milionu plůdků. My ale nevytíráme všechno. Bereme jen dozrálé jikernačky, ostatní pouštíme. Naplníme kapacitu líhně, která uspokojí revíry východočeského územního svazu. Zbytek vracíme do volné přírody a na podzim zase koupíme generační ryby a koloběh pokračuje,“ vysvětluje Václav Horák.

Kanibalem už ve dvou centimetrech

Štika roste velmi rychle. Po výtěru se mladá štička inkubuje na tzv. zugských lahvích asi 14 dní. Voda má teplotu cca 12 stupňů. Pak se dává na rozplavání a hotová je přibližně za měsíc. Jakmile má štika jeden až dva centimetry, je z ní dravec a ve dvou centimetrech dokonce kanibal. Po měsíci musí jít od sebe.

V přírodě vypadá tření štik jinak. Základem je přirozený substrát pro štiky, vyhovují jim zatopené louky.

„Naši předkové to měli vymakané. Labe nebylo regulované, rozlilo se do luk, štika doprovázená dvěma, třemi mlíčáky, se vytřela, 14 dní se na zatopené louce zdržovala. Mezitím se vykulil plůdek, který se vrátil do řeky,“ popisuje přirozenou cestu rozmnožování Václav Horák.

A ještě jedna zajímavost: Štika nemusí chutnat každému. Ovšem ulovit tohoto dravce je pro rybáře zážitek a sportovní rybáři si takových úlovků velmi cení.