Osada Johanka u Vidnavy zanikla díky napjatým poválečným česko-polským vztahům

Pozůstatky vesnice se nacházejí u silnice vedoucí z Vidnavy do Velkých Kunětic a Mikulovic, která kopíruje česko-polskou hranici. Tato silnice byla vybudována v trase někdejší stezky spojující město Glucholazy s Vidnavou. Po prusko-rakouské válce se stala hraniční cestou a oddělila od sebe dnešní vesnici Jarnołtow a pozemky náležející velkostatku ve Staré Červené Vodě.

Jeho majitelem byl příslušník někdejší rychtářské rodiny z Černé Vody, později povýšené do šlechtického stavu, František Urban Mikusch. Tento pokrokový hospodář, který mimochodem jako jeden z prvních na svých pozemcích začal pěstovat brambory, byl významnou osobností státní správy. Po rozdělení Slezska zastával ve Vidnavě úřad zemského staršího, jehož úkolem bylo zastupovat zájmy císařovny Marie Terezie v rakouské části niského knížectví.

Budova bývalého zámečku v Dolní Červené Vodě, kde bydlel i zakladatel Johanky|foto: Miroslav Kobza

František Mikusch v šedesátých letech 18. století rozparceloval část pozemků velkostatku a založil přímo u hranic osadu, která dostala jméno po jeho manželce Johanně Falkenhaynové z Glošku - Johanka, tedy německy Johannaburg.

V malé osadě byl i zájezdní hostinec

Osada to nebyla velká, v roce 1806 zde stálo jen devět domů, z nichž jeden byl zájezdním hostincem poskytujícím služby formanům putujícím po císařské silnici směrem do Vidnavy. V roce 1836 už žilo v osadě 66 obyvatel a od zámečku v Dolní Červené Vodě bylo podél cesty do Johanky vysázeno stromořadí, jehož zbytky jsou patrné dodnes. Podle množství dětí v chalupách kolísal i počet obyvatel Johanky. V roce 1869 dosáhl vrcholu s více než 70 osadníky. Později počet trvale bydlících osob kolísal kolem padesátky obývající deset domů.

Přestože Jarnołtow byl od Johanky jen coby kamenem dohodil, místní děti i lidé mířící do kostela museli za vzděláním a duchovními věci přes kopec do Staré Červené Vody. Kontakty s lidmi na druhé straně hranice střežila i stálá posádka financů, kteří se přímo v Johance usadili a snažili se zabránit pašování přes hranici.

Lidé Johanku rozebrali na stavební kámen

Odsun původních obyvatel po II. světové válce znamenal počátek faktického konce osady Johanka. Po odjezdu poslední místní rodiny úřady nové republiky zakázali její dosídlení. Důvody byly hlavně bezpečnostní a politické. Po válce panovala velmi napjatá atmosféra mezi Polskem, které obsadilo uprázdněné pruské území, a Československem. Proto mělo bezprostřední okolí hranice zůstat pokud možno co nejméně obydlené.

Na místě bývalé návsi je dnes pastvina s krásným výhledem na Rychlebské hory a Jeseníky|foto: Miroslav Kobza

Domy v Johance se staly cílem nájezdů „zlatokopů“ a zdrojem stavebního materiálu. Přestože oficiálně osada zanikla až v roce 1965, v padesátých letech už zde byly jen ruiny. Dodnes tu najdeme zbytky někdejšího zájezdního hostince, které ukrývá křoví podél silnice.

V rámci projektu Zaniklé obce Jesenicka zde stojí kříž s pamětní tabulí, u které se často zastavují cyklisté projíždějící česko-polským pohraničím. Někdejší zahrady a pole osady se změnily na pastviny, ze kterých je krásný výhled nejen na Rychlebské hory, ale i na část Jeseníků.