Otto Sattler žil mezi hudbou a dějinami

Otto Sattler se narodil 5. května 1906 do židovské rodiny v Písku. O jeho mládí a studiu se dochovalo málo, ale jisté je, že musel projít solidní hudební průpravou. Patřil přitom k těm muzikantům, jejichž školou nebyla jen instituce, ale především praxe.

Již jako mladý muž tak přišel Prahy s hudbou, která nebyla určena koncertním síním, ale kavárnám, barům a tančírnám. A jako by už tehdy tušil, že život může mít více podob, tvořil i pod pseudonymy Ota Sedlář a K. Zelený.

Ve třicátých letech Otto Sattler – i když Ota se mu běžně česky říkalo – patřil k úspěšným postavám kulturního života první republiky. Skládal písně, hrál v orchestrech, improvizoval, jako herec menších rolí se objevoval i ve filmech.

Pak přišla válka a s ní ticho, které hudba nepřemohla.

V září 1942 byl Otto Sattler deportován do terezínského ghetta. K zdání klidu a pro svou propagandu zde nacisté cynicky využívali i hudební vystoupení. Vězňům však dávala pozapomenout na všudypřítomnou tíseň, vracela naději na život za zdmi a Otto Sattler spolu se svým předválečným spoluhráčem, pianistou Kurtem Mayerem, patřil k oblíbeným hudebníkům.

Vše se změnilo na podzim 1944. Otto Sattler byl jedním z mnoha transportů odvlečen do vyhlazovacího tábora Osvětim a zde již hudba nebyla ani únikem, ani útěchou.

Z vězňů složená takzvaná Lagerkapela musela hrát při nástupech vězňů i ponižujících rituálech nacistů a do takové kapely byl Otto Sattler zařazen. Pátého října 1944 do Osvětimi z Terezína doputovalo 1500 vězňů, mezi nimi i Sattlerova žena a jeho tři synové. „Nevěděli, díky bohu, kam jdou, já ovšem ano,“ napsal po válce. „Večer jsem měl nejtěžší úkol svého života. Hrej (...), i když srdce bolestí a vztekem nad bezmocností puká. Byl jsem nucen hrát vrahům svých synů, vrahům matek, vrahům milionů. (...) V noci jsem šel (...) do své ubikace. Komíny chrlily kolem plameny vysoko k nebi, vše bylo rudé a černý kouř čpěl. Tak končil den, poslední den mých nejdražších na světě.“

Po Osvětimi Otto Sattler prošel ještě dalšími tábory, válku přežil. Když se pak vrátil do Prahy, hrál dál a znovu stál i před kamerou; jako hudebník se objevil například ve své době oblíbených filmech Až přijde kocour nebo Lásky jedné plavovlásky. Byl však už jiným člověkem než tím z prvorepublikových kaváren. Pamětníci na něj vzpomínali jako na tichou, téměř tajemnou postavu. Muže s houslemi, který se objevoval a mizel, jako by nikdy zcela nepatřil do jednoho světa.

12. listopadu 1990 Otto Sattler ve svých 84 letech v Praze zemřel.