Pojem „národ svatý“ v knize Exodus

Co svatost ve vztahu k lidem znamená v jazyce Tóry, můžeme pochopit, pokud si povšimneme jiných dvou klíčových míst jejího textu. Nejdříve Bůh vyhlašuje šabat za svatý den a později označuje nejvnitřnější prostor Chrámu za Nejsvětější svatyni.

Židovská mystická tradice zvaná lurianská kabala dala judaismu koncepci Božského stažení se do sebe, zvaného hebrejsky „cimcum“. Kabalisté soudí, že Bůh, mimo něhož před stvořením nic nebylo, se před svým stvořitelským činem částečně stáhl sám do sebe, a tím umožnil vznik prostoru a času. Stojí za povšimnutí, že hebrejské slovo „olam“ má význam prostorový jako „vesmír“, ale i časový jako „věčnost“. Obojí, prostor i čas, jsou tedy rozměry skrytosti Stvořitele, který je mimo hranice prostoru a času. Kdyby se však Bůh skryl úplně, jeho přítomnost by nebyla pociťována a z našeho lidského hlediska by „neexistoval“. Pro člověka by byl tvůrcem světa, který opustil svůj výtvor.

Na komplikovaný paradox, že „bez Boha nic neexistuje, ale Jeho přítomnost znemožňuje veškerou existenci mimo Něj“ nachází Tóra pádnou odpověď: Šest dní Bůh tvořil svět a sedmý vyhlásil „svatým dnem“, jakýmsi oknem, kterým nahlížíme na Boží přítomnost v našem světě. Jak toho můžeme dosáhnout? Tak, že se vzdáváme své role tvůrců. Během šabatu je tak zakázána veškerá tvůrčí práce. V tento den se stáváme stvořeními, ne tvořiteli. Netvoříme nic, abychom pocítili, že jsme stvořeni. Šabat je tak jakousi časovou schránkou, kterou vytváříme k Boží poctě.

Podobně je tomu s Nejsvětější svatyní v jeruzalémském chrámu. V Chrámu není mezi věřícími a Bohem žádné překážky. Nejsvětější svatyně pak byla místem, které jsme Bohu v našem světě vytvořili, avšak nikoliv z naší iniciativy. Celou jednu třetinu Druhé knihy Mojžíšovy zaujímá detailní Boží popis této Nejsvětější svatyně.

V kategoriích svatosti času, jak ji vyjadřuje šabat, a svatosti prostoru, jak ji vyjadřuje Chrám, hrajeme takříkajíc na Božském, ne lidském, hřišti. Rozhodují Božská, ne lidská kritéria. A není to důsledkem svatosti, ale její podstatou.

Svět, v němž by byl stále šabat, svět, ve kterém by byl každý metr Boží svatyní, by byl světem, ve kterém by pro člověka a jeho snažení nebylo místo. Bůh si však žádá naši aktivitu a tvořivost. I proto člověka stvořil „ke své podobě“.

Na druhé straně kdyby žádný okamžik a žádné místo nebyly svaté, hrozil by opačný extrém: Svět, ve kterém by pro mnoho lidí Bůh neexistoval, by neomylně mířil ke katastrofě. Proto potřebujeme ta okénka, kterými lze nahlížet do nekonečnosti. Těmito okénky je svatost: Místo, které Bohu přenecháváme v našem světě prostoru a času. Svatost naplňuje prázdnotu Boží přítomností. Je prostorem pro Boží odlišnost. Prostorem, který naplňujeme posloucháním, ne hovorem; prostorem, který naplňujeme bytím, ne konáním. Služba tomuto vznešenému cíli pak zakládá svatost, o níž ve spojení s lidem Izraele hovoří Tóra.