Pokojovka známá z řeznických výloh i ložnic našich babiček. Jak pěstovat řemenatku, aby rozkvetla?

22. září 2026

Klívie neboli řemenatka je jedna z mnoha tzv. babičkovských květin, které nepotřebují mnoho péče. Je to květina, které vyhovují spíše chladnější a světlejší chodby, proto se také pěstovala na zámcích, ale i v řeznických krámech.

„Je to taková květina dělnice. Má ještě staré vychování. Čím míň se o ni člověk stará, tím je krásnější,“ usmívá se zahradník František Hlubocký. Klívie má český název řemenatka červená. Pochází z jižní Afriky. Její listy jsou sytě zelené. Květy jsou zářivě červené až oranžové.

Nemá ráda přesazování

Klívie si vystačí s minimem zeminy.  Nemá ráda přesazování. A když ji dlouho nepřesazujete, namnoží se tak, že vám může dát několik květů najednou z každé rostliny v jednom květináči. Podle zahradníka Hlubockého se ale už moc neprodává. V mnoha domácnostech se pěstují letité rostliny, které se dědí z generace na generaci.

Klívie neboli řemenatka

Pojmenování klívie (Clivia) dostala tato květina podle anglické vévodkyně Charlotte Florentie Clive z Northumberlandu. Tato významná anglická šlechtična byla zapálenou pěstitelkou květin a klívii do Anglie dovezla.

Po třech zmrzlých můžete letnit

Klívie kvete většinou brzy na jaře. Po odkvětu ji můžete i letnit. Nejlepší je to někde pod stromem nebo pod přístřeškem. Potřebuje rozptýlené světlo. Zalévá se běžně, nemá ráda přemokření.

„Letnit můžete až do října. A v září nebo v říjnu na ni úplně zapomeňte, přestaňte zalévat po celý měsíc. Pak přeneste domů, někam na chladnou chodbu a tam začněte zase pomaličku zalévat. A až se k jaru mezi listy objeví poupě, můžete dát do většího tepla, zalít, pohnojit a ona vykvete,“ přidává další praktické rady František Hlubocký.

Klívie
Spustit audio

Mohlo by vás zajímat

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí

Karin Lednická, spisovatelka

kostel_2100x1400.jpg

Šikmý kostel 3

Koupit

Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.