Postřehy spisovatele Arnošta Lustiga

7. leden 2007

Arnošt Lustig je autorem řady umělecky působivých děl, která tematicky čerpají z tragického osudu Židů za druhé světové války, jeho texty byly přeloženy do mnoha světových jazyků, staly se předlohou několika úspěšných filmů. Životní jubileum Arnošta Lustiga si nyní připomeneme jeho dvěma kratšími úvahami, jak je zaznamenal František Cinger, literární historik a osobní přítel oslavence v knize "Arnošt Lustig 3x18 - portréty a postřehy".

Arnošt Lustig o povolání spisovatele:

"Jaké je poslání spisovatele? Hemingway se na to díval skepticky. Řekl, že má-li nějaké poslání, běží na poštu. Faulkner chtěl pozvedat lidská srdce, připomínat člověku jeho statečnost a čest, naději, hrdost a soucit. Steinbeck mi promluvil z duše, když řekl, že spisovatel musí věřit v člověka. Jsem přesvědčen, že kdo nemá lidi rád, ani by se neměl pokoušet psát.

Chápu poslání spisovatele jako vyznamenání, někdy bolavé, jindy radostné, jako každá tvůrčí práce. Smysl jeho existence je mít, udržovat si sílu, aby mohl psát, mít rád lidi, mít pevné nervy a trvale věřit v člověka a jeho možnosti. Aby viděl, i když už nebude vidět, a slyšel, když bude napolo hluchý.

Smyslem literatury a umění je pravda. Ale ne všední, surová pravda. Je to pravda, která k nám může proniknout pouze, je-li krásná. Je to krása v pravdě a pravda v kráse. Literaturou a uměním se náš život povznáší, zušlechťuje. Můžeme být lepší. Je to naše druhá možnost (nebo existuje i třetí: můžeme být horší). Jsou to možná silná a velká slova. Ale literatura a umění si nic menšího nezaslouží. Literatura je o nesmrtelnosti života, o nesmrtelnosti pravdy. Nevěřím, že něco vytlačí literaturu. Je jako mateřské mléko, které dostává člověk, protože ho potřebuje, aby se cítil duchovně v rovnováze, nasycený a bohatší."

Arnošt Lustig o sionismu:

Židé se v minulosti podobali rybám, lososu, který odplouvá z místa, kde se narodil, do moře, aby se vracel proti proudu skalnatými peřejemi zemřít. Stejně tak nezměnitelný připadá mnoha lidem, Židům i Nežidům, židovský osud. V mojí době je to jednodušší. Celý souhrn důvodů vysvětluje, proč jsem tak propojen se zemí, kde ani nežiju. Nemá to nic společného s tím, nejen jestli žiju nebo nebydlím v Izraeli, ale i jaký mám vztah k současné vládě, k jednotlivým politikům, generálům. Izrael je neoddělitelná součást mého židovství. Toho, čemu říkáte "být žid" nebo "být Žid". Je to země, kde nemusím být fyzicky přítomen v okamžiku, kdy žije neohrožena, ale k níž mám blízko v okamžiku jejího ohrožení. Má to mnoho proč, ale jedno ze všech je nejdůležitější: nechci se opakovat, ale je to první společenství za dva tisíce let po pádu římské nadvlády, po zabití jednoho milionu a sta tisíc obyvatel tehdejšího Izraele, máme-li věřit židovsko - římskému dějepisci "Jošuovi" Josephu Flaviovi a jeho Židovské válce s Římem, které převzalo odpovědnost za to, aby už nikdy nikde nikdo nesměl pokládat židovský život za bezcenný, židovskou krev za vodu, a beztrestně zabíjet děti, ženy, muže a starce, jak se to dělo od příležitostných masakrů až po dokonale zorganizovanou masovou vraždu hitlerovským Německem (1933 - 1945). Židovská totožnost je propojena se zemí Izrael. Tak jako kdysi prohlásil mladý americký prezident John Kennedy v ohroženém Berlíně: "Ich bin Berliner," tak se po vzniku Izraele, svobodné, demokratické země schopné a ochotné se bránit a ubránit, můžeme v tomto smyslu s obměnou prohlásit a za sebe to samozřejmě prohlašuji, že "jsme (dneska) všichni sionisté."

autor: Leo Pavlát
Spustit audio