Přeživší šoa nazpívali hudbu z Terezína, ožívá zájem o dílo Jiřího Weila a jak odejít od ultraortodoxie

Všechno jde, když se chce

„Všechno jde, když se chce, za ruce se vezmeme.“ To jsou slova písně Terezínský marš, které se někdy říká také Terezínská hymna. Je z pera kabaretiéra, komika, hudebního skladatele a spisovatele Karla Švenka. Kultura obecně, a hudba zvláště, hrála v životě vězňů tamního ghetta velkou roli. Dokazuje to mimo jiné čerstvě vydané CD Pod hvězdami, které představuje především právě kabaretní písně od Karla Švenka. Předmluvu k němu napsal rabín komunity Ec chajim David Maxa, se kterým jsme v Šalomu hovořili.

„Všechny písně na cédéčku jsou interpretovány přeživšími, pamětníky šoa,“ vysvětluje rabín Maxa a pokračuje: „Ti je kdysi zpívali skutečně v Terezíně.“

A která píseň z nového CD je rabínovi Maxovi nejbližší? „Všechny tyto písně mají úžasný emocionální náboj a také neuvěřitelnou sílu. Nejenom kvůli textům a hudbě, ale také kvůli tomu, kdo je zpívá. Musím říct, že ta absolutně nejsilnější píseň je pro mě takzvaná Terezínská hymna: ,Všechno jde, když se chce, za ruce se vezmeme. Navzdory kruté době humor v srdci máme.‘ Tato píseň v sobě nese obrovské množství naděje a také životní síly všech obyvatel tehdejšího ghetta a všech přeživších, kteří ji zpívají,“ uzavírá David Maxa.

Proč se cédéčko jmenuje Pod hvězdami? A jaký byl osud skladatele terezínských písní Karla Švenka? Poslechněte si celý rozhovor s rabínem Maxou. Uslyšíte i ukázku z Terezínské hymny tak, jak ji na novém cédéčku nazpívali pamětníci, kteří kdysi Terezínem prošli.

Outsider Jiří Weil

Věčný outsider. Tak vidí organizátoři mezinárodní konference, která tento týden proběhla v Praze, česko-židovského spisovatele, novináře a překladatele Jiřího Weila. Ten žil v letech 1900 až 1959 a jeho osud poznamenaly všechny zvraty 20. století. Ty pak reflektoval ve svém literárním díle. Terezie Jirásková natáčela o konferenci a Jiřím Weilovi s ředitelem Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky Petrem Šámalem.

Konferenci uspořádal právě Ústav pro českou literaturu AV ČR ve spolupráci s Centrem pro studium holokaustu a židovské literatury.

„Jiří Weil reprezentuje osud českého intelektuála ve 20. století,“ říká Šámal. „To znamená, že na jeho díle lze pozorovat, například ve 20. letech, velké souznění s ideály komunismu, on sám také pobýval v Sovětském svazu, ale potom zejména v tom svém díle Moskva-hranice popisuje atmosféru v Moskvě a zároveň atmosféru politických čistek. A to je vlastně to téma kritického intelektuála, který nějakým způsobem nahlíží ty ideje, se kterými se identifikuje, ale zároveň vidí jejich realizaci v praxi. A druhá věc, která je myslím zajímavá i pro to mezinárodní publikum, to je vlastně jeho židovství. Zejména ta druhá část jeho tvorby je spojena s reflexí osudu židovského intelektuála v období 2. světové války,“ shrnuje Petr Šámal dvě základní tematické linie díla Jiřího Weila.

Konference Věčný outsider Jiří Weil: Život a dílo byla příležitostí, jak se vrátit k osobnosti a dílu Jiřího Weila, jehož dílo prochází renesancí zájmu.

Ten se netýká jen literárních vědců. Weilovo dílo dnes vychází v řadě překladů. Nakladatelství Triáda nyní vydává jeho sebrané spisy. Jeho tři knihy, které vyšly v řadě Česká knižnice, jsou aktuálně vyprodané.

Jaká díla Jiřího Weila mluví o válečné zkušenosti? A jakou roli hrají jeho romány pro Petra Šámala osobně? I to se dozvíte z rozhovoru Terezie Jiráskové.

O čem sní ultraortodoxní děti

Svobodní, nebo uvěznění? Tak se jmenuje výstava fotografií izraelského fotografa a hudebníka Nachiho Weisse, který ji začátkem týdne otevřel v pražské Maiselově synagoze. Jeho snímky ukazují život mladých lidí, kteří opustili ultraortodoxní svět v Jeruzalémě a stali se novou, rostoucí komunitou. Výstava bude v prostorách Oddělení pro vzdělávání a kulturu Židovského muzea v Praze k vidění do 30. června. Na vernisáži v Maiselově synagoze natáčela Daniela Brůhová.

Mladý hudebník a fotograf Nachi Weiss snímky pořídil během posledních dvou let v Jeruzalémě. Právě tam autor vyrůstal v ultraortodoxní komunitě, ze které odešel.

Vyprávěl o tom, jak jako dítě, snil: „Snil jsem o vzdálených zemích i o jiných možnostech toho, jak žít. Za posledních 10 let jsem o tom napsal tři knihy a také fotil. Na vystavených fotografiích je vidět, jak se Jeruzalém a jeho komunity proměňují. Žije tam hodně mladých lidí, kteří v židovské komunitě chtějí zachovat své kořeny a chtějí dále žít podle židovských tradic, ale zároveň se chtějí dívat do budoucnosti a rozvíjet se.“

A jak Nachi Weiss vidí budoucnost?

Poslechněte si celý magazín Šalom alejchem.