Proč si postavit suku, proč jít na film Golda a kdo je Eva Yildizová

Rabín Maxa: Sukot nás vede zpět k přírodě

Možná posloucháte naše nejnovější vydání magazínu Šalom alejchem v suce. Na neděli 1. října totiž připadá druhý den Sukotu. Svátek stánků připomíná, že Izraelité na cestě z egyptského otroctví neměli stálý domov a na poušti přebývali ve stanech. Suka dodnes připomíná dočasnost a nejistotu na cestě za svobodou. A my jsme se na slavení svátku Sukot zeptali rabína progresivní židovské komunity Ec chajim Davida Maxy.

„Poselství Sukotu je aktuální na mnoha rovinách. V první řadě je třeba říct, že celé lidské dějiny jsou o vydělování člověka ze světa přírody a o jeho cestě do civilizace. A během svátku Sukot se snažíme o pravý opak. Tím, že opouštíme svůj trvalý příbytek a jdeme do příbytku dočasného, který je umístěn venku tak trošku na milost a nemilost okolním klimatickým podmínkám, tím se snažíme opustit civilizaci, abychom se dostali blíže k přírodě. A tím si máme kromě jiného připomínat, že pravým zdrojem štěstí není to, co máme, obrovská přemíra věcí, které jsou kolem nás, ale to, že jsme a kdo je kolem nás,“ vysvětluje Maxa, v čem může být Sukot aktuální i dnes.

A má sám pan rabín doma svou suku? Jak se přístřešek staví? Co všechno se v něm odehrává? Poslechněte si celý rozhovor s rabínem Davidem Maxou.

Film Golda je o židovství

Možná také uvažujete o tom, že byste zašli do biografu na film Golda, železná lady Izraele. Je to snímek o válce, politice, těžkém rozhodování v nejisté době a také o konkrétní ženě, premiérce Goldě Meirové. Jenže je to také film o izraelství a židovství. Na některé tyto upozaděné aspekty filmu upozorňuje Jan Fingerland.

„Film Golda je natočen v anglickém jazyce, jeho hlavní postavu hraje Britka a režisér žije v Americe. Přesto je to film velmi izraelský, a v jistém ohledu také židovský, a to nejen proto, že Golda Meirová byla premiérkou Izraele. Už sám námět je velmi izraelský, protože vlastně nejde o typický životopisný snímek, ale spíše sondu do necelých tří týdnů jomkipurské války, jednoho z traumatických okamžiků izraelských dějin,“ říká Fingerland.

„Jenže možná zajímavější je ona židovská linka. Golda Meirová se narodila roku 1898 v Kyjevě a k jejím nejstarším vzpomínkám patřilo, jak se s rodiči ukrývala před pogromy. Rodina se pak přesunula do Spojených států a ona sama pak coby sionistka do britské Palestiny,“ dodává Fingerland.

„Židovský aspekt jejího života je nejvíce patrný v rozhovoru s jinou historickou postavou, dosud žijícím Henry Kissingerem, v roce 1973 americkým ministrem obrany, který přijel do bojujícího Izraele. Právě filmová postava Meirové vysvětluje své postoje zážitky s antisemitismem v dětství, a uvádí je také do souvislosti se svou nedůvěrou vůči Sovětskému svazu,“ vysvětluje Fingerland.

Jak proběhla ona schůzka Meirové s Kissingerem? A proč závěr filmu doprovází skladba Leonarda Cohena Who by Fire? Poslechněte si celou recenzi Jana Fingerlanda.

Zrcadlo Evy Yildizové

Po tátovi je z evangelické rodiny, po mámě židovka a za manžela si vzala muslima. To je ve zkratce Eva Yildizová. V profesním životě je dlouholetou intendantkou brněnského Divadla Husa na provázku a v posledních letech i iniciátorkou dění v brněnské židovské obci a organizátorkou známého Štetl festu. Této ženě s bohatým životem se věnuje nejnovější díl pořadu Zrcadlo, který vysílal Český rozhlas Dvojka. K jeho poslechu zve autorka epizody Martina Pouchlá.

Yildizová si vzala za muže muslima z Turecka. Seznámila se s ním v době, kdy začala více objevovat své židovské kořeny. Smíšené manželství ale bylo přijato dobře: „Když jsem si dovezla manžela, tak tenkrát moje babička, která byla evangelička, prohlásila, že jsem si určitě dobře vybrala, protože člověk, který je vychovaný ve víře, tu rodinu se mnou založí s respektem a neuteče od žádných problémů. A je to tak,“ vzpomíná Yildizová.

Své dvě, dnes již téměř dospělé dcery s manželem vychovávají tak, by jim předali tradice židovské i muslimské. „Já jsem se snažila, aby děti byly na své kořeny a identitu hrdé a aby se za to nemusely stydět. Učila jsem je komunikovat tak, aby ty věci dokázaly s hrdostí říct, a když někdo s tím měl problém, tak jsem jim vysvětlovala, že se s těmi lidmi nemusí bavit, ani jim to nemusí vysvětlovat. A že jsou zase lidé, kteří ocení to, že o věcech mluví otevřeně,“ dodává Yildizová.

Co je to „Expedice Yildiz“? Jak Eva Yildizová vnímá své židovství? Proč je pro ni důležité?

Poslechněte si celý magazín Šalom alejchem.